Založiť webovú stránku alebo eShop
Zdroj: Muzejní společnost ve Valašských Kloboukách: Soubor pověstí (anotace)

Obsah:

Bohuslavice nad Vláří
Vyšehrad, Zázračný zvon, Čertův kameň, Naftová studánka, Čertovská muzika, Vodník, Turci v Bohuslavicích

Brumov
O založení hradu Brumova a původu jména Brumov, Kloboučtí soukeníci na hradě, O Brumovjanovi za hruškou, Zbojníkův odkaz, Dreher a brumovská hora, Poklad na mezi, Poklad na stráni pod hradem, Balada o milém, který se nevracel z vojny, O smrti, Hastrman a stárek, Žínky

Bylnice
O původu jména Bylnice, O svatém obrázku na hrušce, Cyril a Metoděj, Baligova studánka, Jasan s oběšencem, Děvečka Kača

Divnice
O původu jména Divnice, Tajná chodba

Drnovice
O původu jména Drnovice, O sedláku Dolákovi

Francova Lhota
O původu jména Francova Lhota, Světlonoš, Tři mše, Gabriš

Haluzice
O původu jména Haluzice

Horní Lideč
O původu jména Horní Lideč, Poklad na Luchtovém gruntě, Rozkazačka, Prostředek světa, Zvodnica

Hrádek na Vlárské dráze
O původu jména Hrádek, Kostel na Kolelači, Utopený zvon, Hrad, Plamínek ve sklepení, Obraz v kapličce na Kršníku

Jestřabí
O původu jména Jestřabí, Jestřabský zvon

Křekov
O původu jména Křekov, O kumánském vpádu

Lačnov
O původu jména Lačnov

Lidečko
O původu jména Lidečko, Jak se mezilický mlynář obohatil, O zbojnickém kostele, O Čertových skalách, Strašidelný mlýn, Kostka

Lipina
O původu jména Lipina, Cyril a Metoděj, O Staré Lipině, O lipinské tvrzi, Na sklepoch, O kumánském vpádu, O rybnících, Vincúch, Zbojníci z Vincúcha, Čert

Lipová
O původu jména Lipová, Tatarka, Spor o meze

Mirošov
O původu jména Mirošov, O vpádech Turků

Návojná
O původu jména Návojná, Strašidla, Hromové kameny, Hořící poklad

Nedašov
O původu jména Nedašov, Babí hora, Pohádka a dvou čertech, Proč se nic nedařilo, Vodník

Nedašova Lhota
O původu jména Nedašova Lhota, Drábův bič

Popov
O původu jména Popov

Poteč
O původu jména Poteč, O Králůvce, Rozsoší, Peciska, Stráž a Špilovská, Sběhlé, O Manovém manství

Pulčín
O původu jména Pulčín, Ludmilina skála, Kožený most, Zkáza pulčínského hradu, Poklady v podzemí, O pulčínských schodkách, O černokněžníkovi v Hrubčenkách, Voják a bílá paní, Zbojníkův odkaz, Kravský krchov, Českobratrský stůl, Sbor, Kazatelna a Bratrská stezka, Rozpuklý kopeček, Býčí jáma, O velikém ptačisku, Kryštovka, Volba rychtáře

Rokytnice
O původu jména Rokytnice, Pytlákův poklad

Sidonie
O původu jména Sidonie

Slavičín
O původu jména Slavičín, O počátcích Slavičína – verze cyrilometodějská, O počátcích Slavičína – verze svatovojtěšská, Gradca, Hastrman, Bílá paní  v „Tykovém“, Hastroš, Holíkov a Blýšticko, Slavičínský recept, jak spatřit čarodějnic, Neřádná šestinedělka

Smolina
O původu jména Smolina

Střelná
O původu jména Střelná, Stodola na hranici, Do bezpečí

Svatý Štěpán
O původu jména Štěpán

Štítná nad Vláří
O původu jména Štítná, Jak se Štítná ubránila Kurucům, Ohnivá bečka

Študlov
O původu jména Študlov, Úvezle a Tuchyňské louky

Tichov
O původu jména Tichov (dříve Cíchov), Knězovica, Ptáčníci, Do Cichova na móresy

Újezd
O původu jména Újezd, Knězova borovina, O zvonu, který svolával lidi do roboty

Valašská Senice
O původu jména Senice, Shonby

Valašské Klobouky
O původu jména Klobouky, Jeleňovská, Cyril a Metoděj, Kloboucký kostel, O klobouckém špitálu, Jak Turci ukradli Klobučanům zvony, Památník Andělíček, Kloboucké hody, Podzemní chodby, Katův dům, O čertově dohledu nad dodávkami sukna, Lakomý mlynář, Vojenský poklad, Smrt, Hastrmani, Zeď bez konce

Valašské Příkazy
O původu jména Příkazy

Vlachova Lhota
O původu jména Vlachova Lhota, O obecní pečeti 28, Rybníky

Vlachovice
O původu jména Vlachovice, Šibenice, Hložecká legenda, Marcaníkova legenda, Úkryt na Hradišťku, Zvon, Louka na Smolince

Vrbětice
O původu jména Vrbětice, Starobylý hřbitov, O zvoničce

Vysoké Pole
O původu jména Vysoké Pole, Klášter na Klášťově, Čertovy kameny, Kosteliště, Kaple Panny Marie Vysocké

 

Soubor anotací

 

Bohuslavice nad Vláří

Vyšehrad

Nad dnešní vsí, na kopci zvaném Vyšehrad, dříve stávala zemanská tvrz. Její pán se jmenoval Bohuslav a byl prý velice líný, rád lehával na lavici. Když Bohuslav založil pod Vyšehradem ves, byla pojmenována podle něj a jeho lavice. (Z jazykovědného hlediska jde o připojení patronymické přípony k osobnímu jménu Bohuslav, pak tedy ves lidí Bohuslavových.)

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 87. - Malíková, E.-Polášková, J.: Lidové tradice Slavičínska v podání pamětníků (národopisné zlomky o Slavičíně a okolí). Zlín-Slavičín 2001, s. 35.

Poznámka: Z trati Vyšehrad pocházejí nálezy kultury lužických popelnicových polí.

 

Zázračný zvon

Na vyšehradské tvrzi měli zázračný zvon. Jeho zvoněním („Já su zvon z Búslavic.“) se nemocní uzdravovali a z dosahu zvonu zmizeli všichni hadi. V městečku Svatý Jiří v Uhrách měli velké potíže s množstvím hadů, kterých se nemohli zbavit. Věštkyně jim prý poradila, že jim pomůže jen bohuslavský zvon. Oni si zvon přijeli vypůjčit, ale - neznámo proč – už jej nevrátili.

Prameny: Malíková, E.-Polášková, J.: Lidové tradice Slavičínska v podání pamětníků (národopisné zlomky o Slavičíně a okolí). Zlín-Slavičín 2001, s. 35.

 

Čertův kameň

Od doby, kdy se u Lidečka čerti pokoušeli obrátit tok potoka, je v lese Chmelíkov velký kámen s otiskem nohy a kopyta. Kámen prý upustil čert spěchající k Lidečku ve chvíli, kdy se ozvalo kohoutí kokrhání. Ze vzteku (smutku?) otiskl čert v kameni kopyto a nohu.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Bohuslavice nad Vláří, i. č. 1.

 

Naftová studánka

Jeden domkář kdysi vysvobodil z ostružiní trpaslíka: za odměnu se mu na zahrádce objevila naftová studánka. A že byl dobrý, užívala naftu v petrolejkách celá vesnice.

Prameny: Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 61-64.

 

Čertovská muzika

V dávných dobách se z Bohuslavic jezdívalo na dřevo až na Hložec. Jednou se tak jedna rodina vypravila a jeli přes les kolem Vrbětic. A tu se jim zdálo, že slyší hudbu, jako od nějaké muziky. Řekli si, že to bude asi nějaká zábava z Křekova, dokonce si pomysleli, že když si pospíší, mohli by si jít i zatancovat. Hudba ale byla stále hlasitější, jako by muzikanti hráli hned vedle nich. Koně začali být neklidní a nechtěli jít dál, vyskakovali a plašili se. Strach padl i na lidi, kteří najednou také nemohli udělat ani krok vpřed. A když se podívali nahoru – nad nimi letěla celá čertovská muzika.Ze dřeva už nebylo nic: když se trochu vzpamatovali, utíkali domů, jak nejrychleji uměli.

Prameny: Maňasová, Z.: Čertovská muzika. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, II, 1/2001, s. 35.

 

Vodník

Kdysi prý jeli dva soukeníci z Vizovic na trh do Pruského a u Bohuslavic se zastavili, aby napojili koně. V potoce se koupal malý chlapec, který se snažil jednoho ze soukeníků odtáhnout ke splavu. Když však zavolali jméno Boží, chlapec – tedy vodník – se ztratil.

Prameny: Z poznámek bohuslavické kronikářky paní Zdeny Maňasové (1961).

 

Turci v Bohuslavicích

Turecký vpád roku 1663 postihl i Bohuslavice. V jenom domě ale byla mladá žena - Judita, která se rozhodla bránit snad celou vesnici. Brousila si nože a říkala: „Víte, maměnko, já vraždit nezačnu, ale když budu moset padnút, tož potem bude mrtvolů aj Turek!“ Když přiběhl první Turek, Judita se zprvu bránila jen židlí, jakmile ale Turek vytáhl šavli, podřezala ho. A když  Judita probodla druhého Turka, sedla na tureckého koně a ujížděla k Divnicím. A Turci za ní. Judita co chvíli některého z Turků, který ji dojížděl, srazila šavlí, v Divnicích pak vběhla do jednoho dvora, nechala koně koněm a humnem utekla. Marně se ji Turci snažili najít, tak se alespoň Divnicím pomstili: ves vyloupili a pak zapálili.

Prameny: Müller, F.: Báje a pověsti z kraje mezi Starým a Novým Světlovem. Bojkovice, bez datace, s. 52-53.

 

 

Brumov

O založení hradu Brumova a původu jména Brumov

Pověst praví, že hrad založil roku 830 Pribina, kníže nitranský. Traduje se, že na „královském hrádku“ byli tři dny hosty Cyril a Metoděj a že tam také kázali.

Jiná pověst vypravuje, že když byl jakýsi kníže Bruno na lovu v lesích okolo nynějšího Brumova, při stíhání jelena zabloudil. Unaven ulehl na vrcholku kopce: okolí se mu velice zalíbilo, a tak si tam postavil hrad, který pojmenoval po sobě. (Podle jiné verze byl Bruno Pribinův zbrojnoš a znaveného a ztraceného Pribinu nalezl na kopci, jenž pak i s okolím dostal od knížete darem.)

Prameny: SOkA Zlín, MNV Brumov–Bylnice, i. č. 1, s. 9. - Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 120-121. - Pluskal, F. S.: Památky hradu, města a panství Brůmova na Moravě. Brumov 1926, s. 13-14.

Poznámka: Pověst o založení hradu Pribinou a o návštěvě Cyrila a Metoděje má svůj počátek v lidové etymologii, v touze mít zdejší kraj s co nejstarší historií, a v cyrilometodějském kultu. Historický a archeologický výzkum ukázal, že hrad byl zbudován před polovinou 13. století, respektive před rokem 1255. Srovnej Pokluda, Z.: Držitelé hradu Brumova. In: Zlínsko od minulosti k současnosti 16, 1999, s. 7; Kohoutek, J.: Geneze a vývoj hradní architektury jihovýchodní Moravy ve 12.-15. století. In: Archaeologia historica 1994, s. 159-160. - V odborné literatuře panuje názor, že jméno hradu pochází „patrně“ od olomouckého biskupa Bruna ze Šaumburka. Srovnej Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 115. – Verze, podle které byl Bruno Pribinovým zbrojnošem, je variantou pověsti o založení Vlachovic (viz níže). – Verze, kterou publikoval Pluskal, pak jméno Bruno považuje za odvozené od jména Pribina. Pluskal ovšem uvádí, že hrad je jistě starší, takže Pribina jej nejspíše jen „obnovil, opravil neb rozšířil a snad dle tehdejší potřeby lépe opevnil“… Srovnej Pluskal, F. S.: Památky hradu, města a panství Brůmova na Moravě. Brumov 1926, s. 13-14. – Neuvěřitelné poznatky pak nabídl J. Mana. Jméno Brumov „jazykovědně“ odvozuje od bílé barvy, Brumov prý tak značí „bílé město“. Jako další verzi nabízí, že „trnky bronejú“… Jako nepravděpodobné považuje pojmenování hradu podle knížete Břetislava, což je podle něj český překlad jména Bruno: kníže jistě hrad „konsolidoval, těžko však zakládal“. Nicméně: o důležitosti Vláry a Brumova svědčí to, že si zde roku 1108 vypíchl moravský kníže Svatopluk oko. Srovnej Mana, J.: Příspěvek k řešení některých otázek staršího osídlení města Brumova. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1960/II, s. 14-15.

 

Kloboučtí soukeníci na hradě

V době Rákoczyho povstání se mnoho lidí z okolí zachránilo na brumovském hradě. Když byl hrad na počátku povstání obležen, kloboučtí soukeníci zde prý po celou dobu tkali sukna.

Prameny: Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 139.

 

O Brumovjanovi za hruškou

V době Rákoczyho povstání byl na hrušce u cesty z Brumova do Bylnice obraz bolestné Matky Boží. Jeden obyvatel Brumova se za hrušku ukryl  a střílel po Kurucích. Tito palbu opětovali, a tak byl obraz prostřelen šesti kulkami, postavy na obrázku však zůstaly nedotčeny. Později byl obraz na věčnou památku zavěšen v kostelní kapli Matky Boží.

Traduje se, že poblíž hrušky byla panská sýpky, u níž strašívalo.

Prameny: SOkA Zlín, Farní úřad Brumov, př. č. ZU/1961, s. 2. – SOkA Zlín, MNV Brumov-Bylnice, i. č. 1, s. 2. - Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 110.

Poznámka: Variantu této pověsti uvádíme u Bylnice - O svatém obrázku na hrušce.

 

Zbojníkův odkaz

Jednou se v Trenčíně konala poprava zbojníka. Ten si před smrtí vyžádal, aby mohl ještě něco říci, a ptal se, zda mezi přítomnými není někdo od Brumova. Byl tam tenkrát náhodou praděd Jana Ovesného (narozeného roku 1884) z Brumova. Zbojník mu řekl, že v podzemním sklípku za Brumovem směrem k Bohuslavicím, u „pomocové studánky“, je u velikého dubu zakopán jejich poklad. Ovesný poklad opravdu našel a za tyto peníze si měl pořídit čtyři usedlosti. A od té doby se prý v okolí rozmnožila rodina Ovesných.

Prameny: Fojtů, J.: Pověst o zbojnickém pokladě. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1968, s. 67-68.

Poznámka: Obdobný příběh zapsala L. Portlová (srovnej Lipina – Zbojníci z Vincúcha), strojopis jedné z verzí je také uložen ve valašskoklobouckém muzeu (srovnej Pulčín – Zbojníkův odkaz). Stejným způsobem se o pokladu dozvěděl i vlachovický Marcaník. Srovnej Vlachovice – Marcaníkova legenda.

 

Dreher a brumovská hora

Když koupil velkoprůmyslník Antonín Dreher koncem 19. století část brumovského panství, své pozemky si ohradil. V ohrazeném měli ale někteří Brumovjané svou horu, a tak se k ní nemohli dostat. Dreher to sice od nich chtěl koupit, oni ale nechtěli prodat. Jednou pořádal Dreher hon a nazval si mnoho hostů. Brumovjané prý tehdy nakrmili krávy, uvázali jim na krky velké zvonce a v hoře je pustili. Po zajících prý tehdy nebyla ani památka…

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 35-36.

 

Poklad na mezi

Jistý Kozáček z Brumova kdysi usnul na mezi a ve snu byl tajemným hlasem vyzván, aby na tom místě kopal. A když tam začal kopat, opravdu našel železnou truhlu. Ale když ji chtěl vytáhnout a otevřít, ozvalo se: „Kopeš, kopeš?“ Polekaný Kozáček nechal truhlu truhlou a utekl.Druhý den se šel na to místo podívat: nebyla tam ani truhla, nebylo tam ani stop po kopání. Překopal všechno, ale truhlu nenašel. Ale až prý budou odchovaní od černé krávy černí volci, tehdy poklad vyořou dvěma hruškami ovsinkami.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 73.

 

Poklad na stráni pod hradem

Když se osazovala stráň pod brumovským hradem smrky, najala vrchnost ženy z okolí. Mezi nimi byla i nějaká Tereza z Návojné. Té se stalo, že když hloubila motykou jamku pro smrček, zavadila o něco kovového. Tak objevila nádobu plnou dukátů: přilehla ji, aby to nikdo jiný neviděl, vysbírala peníze do zástěry a pak řekla, že ji bolí hlava a šla domů. Poklad prý prodala židovi do Trenčína a za utržené peníze (240 zlatých) si postavila novou chalupu a přikoupila pole.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 89.

 

Balada o milém, který se nevracel z vojny

Dřív trvala vojna dvanáct roků. Jedno děvče bylo svému milému po celou tu dobu, co byl na vojně, věrné, ale časem o něm přestaly přicházet zprávy. Děvče stárlo a nevědělo: žije, nežije? Bylo se tedy poradit za cikánkou a ta jí řekla, že musí vzít na hřbitově kost z mrtvého a vařit ji v pohankové kaši tak, aby bylo k půlnoci vše uvařeno. Děvče učinilo podle rady. Když kaše začala vřít, slyšela: „POť, Pavle, kašša vře, poť , Pavle, kašša vře!“ A pak už jen: „PóÓť, póÓť, pó óť!!!“ Pak se otevřely dveře, v nich stál Pavel, dívčin milý, a řekl: „Měsíček svítí, voda sa třpytí, kohúti spívajú, mrtví sa túlajú! Bójíš–ji sa, milá?“ Když uslyšel, že s ním se nebojí, vyzval ji, aby tedy šla s ním, a šli (či spíše letěli) ke hřbitovu. Tam jí Pavel přikázal, aby přeskočila zeď, a když nechtěla, shodil ji dolů. Děvče uvidělo v nějakém domku světlo, tak se tam rychle uteklo schovat a zavřelo za sebou na petlici. Že tím domkem je márnice a že v místnosti leželo mrtvé tělo, si děvče všimlo, až když Pavel klepal na okno a volal: „Mrtvý, podaj ně tú živú!“ Mrtvý odpověděl, že je svázaný. Pavel jej proto vyzval, ať se rozváže. Když děvče vidělo, že mrtvola vstává, chtělo utéct, - vtom zakokrhal kohout a mrtví zmizeli. Lidé našli děvče polomrtvé strachem.

Prameny: Portlová, L.: Lidové prozaické tradice z Brumova. Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1959/I, s. 26-27.

Poznámka: Této pověsti je velmi blízká Erbenova balada Svatební košile.

 

O smrti

Jeden brumovský forman kdysi za Brodem zastavil stařence s bílou plachetkou. Nemohl tenkrát vyjet jeden prudký kopec, ale stařenka mu řekla, ať si jen sedne – a koně zabrali a sami, lehce vyjeli nahoru. Stařenka chtěla vysadit v Bylnici u mýta, že tam má práci. Vešli oba do šenku. Proti stařence šla mladá mýtná: stařenka zvedla ruku a mýtná se chytila bolestí za hlavu, stařenka zvedla ruku podruhé – žena se skácela mrtvá k zemi a stařenka se ztratila.

Jednou zase jeden brumovský hospodář viděl jít od kostela černou slepici – mířila přímo k nim do dvora a pak přeskočila plot k sousedům. Za chvíli klepal soused na okno, že jim zemřel staříček…

Prameny: Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 71-72, 74.

 

Hastrman a stárek

Na rybníku pod brumovským hradem sedával na staré vrbě vodník. Byl už starý, nikomu neubližoval, ale také nenechal ubližovat sobě. Jednou šel kolem stárek z horního mlýna a jen tak hodil po vodníkovi kámen. A ten se pomstil: zastavil vodu na mlýn a ochromil tak provoz mlýna i valchy. Právě tam valchovalo několik klobouckých soukeníků, lámali si hlavu, co dělat. Kdosi jim poradil, aby vodníkovi upekli velkou rybu, to ho prý udobří. A opravdu, ryba vodníkovi chutnala! Pustil tedy vodu na mlýn a na valchu, ale – stárka musel mlynář propustit.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 80-81.

 

Žínky

Na louce pod hradem viděla jedna stařenka před půlnocí žínky. Ona tam byla na trávu: volala na ně, aby jí pomohly s těžkou trávnicí, ale ony jen naskákaly do potoka.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 72-73.

 

 

Bylnice

O původu jména Bylnice

Jméno obce pochází zřejmě od přídavného jména „bylný“, ve významu „bylný potok“, tedy potok tekoucí býlím. Nepravděpodobné se jeví možnosti pojmenování vsi podle bělosti potoka či podle barvy zdejšího vápence.

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 137.

 

O svatém obrázku na hrušce

V době Rákoczyho povstání mělo zemské vojsko na návrší k západu nad Bylnicí, odkud je vidět daleko do okolí, postaveny stráže: návrší si dodnes podrželo jméno „Stráž“. - Při cestě z Bylnice do Brumova stávala planá hruška s obrázkem Krista (nyní je tam sloup s obrazem Bolestné Matky Boží). Do tohoto obrázku tenkrát Kuruci zlostně stříleli a obraz několika koulemi prorazili, ale Kristus zůstal neporušen.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Bylnice, i. č. 1, s. 4.

Poznámka: Variantu této pověsti uvádíme u Brumova - O Brumovjanovi za hruškou.

 

Cyril a Metoděj

V místech mezi Bylnicí a Vlárským průsmykem, která jmenují místní Petrovice či Petrostudně, bývala prý ves Petrovice. Později tam byl panský dvůr, u kterého byla studna, u níž ležel velký ploský kámen. Vypráví se, že na něm na svých cestách  Moravou Cyril a Metoděj odpočívali a kázali.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Bylnice, i. č. 1, s. 16.

 

Baligova studánka

V lese nedaleko studánky, které se říká Baligova, se v době Rákoczyho povstání skrývalo asi 60 lidí z okolních obcí. Byli ale vypátráni a v bitvě, která se údajně strhla v říjnu roku 1709, mělo zahynout 14 místních lidí a 17 nepřátel. Kuruci tehdy spěchali pro posily, ale po svém návratu už nikoho z místních nenašli: tak alespoň pohřbili své druhy (400 kroků od místa bitvy, jež se odehrála asi 130 kroků od studánky). Domácí lidé byli později pohřbeni svými příbuznými na příslušných farních hřbitovech, jen jejich vůdce, asi pětatřicetiletý Baliga (nebylo to ovšem jeho pravé jméno), voják z brumovského hradu, byl pohřben asi 40 kroků napravo od studánky. U této studánky také stával mohutný buk, na němž byl odedávna zavěšen obrázek Panny Marie Bolestné. (Roku 1916 měl do buku udeřit blesk, ale obrázek zůstal neporušen. Obraz, který je v současné době u studánky umístěn, byl v roce 1999 vysvěcen.)

Prameny: Vyprávěla paní Marie Bartošková, rozená Chromáčková (1941), z Bylnice.

 

Jasan s oběšencem

Kdysi dojel jeden sedlák v Bylnici s fůrou k místu, kde bylo několik jasanů. Najednou poskakovalo před koňmi fialové světýlko a koně nechtěli jít dál. A sedlák musel koně obrátit a jet jinudy. Ráno se dozvěděl, že se na jednom z těch jasanů oběsil chlap.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 72.

 

Děvečka Kača

V poli za Bylnicí bývala stará hospoda, za ní byl kopec zvaný Pokutný vrch a na něm stála šibenice. Na šibenici visel nasmolený pytel a v něm chrastilo pár kostí. Lidé se báli chodit kolem. – V hospodě jednou hrálo několik chlapů karty a řeč přišla i na oběšence. Děvečka Kača, která v hospodě sloužila, se nenechala dobírat a prohlásila, že se nebojí ani čerta, natož viselce. A chlapi se s ní vsadili, ať prý toho viselce donese, že jí dají každý rýnský zlaťák. A jaké bylo jejich překvapení, když Kača za nějakou chvíli přišla –  – i s pytlem. Děvče vzalo výhru a šlo si po svém, ale hospodský něco takového ve své hospodě mít nechtěl. Chlapi se bránili, nikdo nechtěl s oběšencem na Pokutný. A prý, ať jej tam Kača zase odnese, že jí dají každý dva rýnské. Kači se už nechtělo, ale hospodský jí pohrozil, ať si uvědomí, že je svobodná v jiném stavu: když oběšence odnese, slíbil jí ke všem penězům od hostů, že může s dítětem v hospodě zůstat. Kača se tedy vypravila s pytlem na Pokutný, ale její břemeno bylo stále těžší. A najednou ji objaly dvě mohutné paže a za chvíli jí seskočil ze zad chlap! A prý, že na tuto chvíli dlouho čeká a aby Kača šla do hájovny na druhé straně lesa a požádala dívku, která se tam v nedaleké kapli modlí, o odpuštění. Kača běžela, strachy celá bez sebe. V hájovně se svítilo: hajná neměla děti a často se modlila za přímluvu. Ale světlo bylo i v kapli! Když děvče přišlo blíž, vidělo otevřenou hrobovou jámu, prázdnou rakev a modlící se dívku. Když jí Kača vyřídila vzkaz, dívka jen záporně zavrtěla hlavou. Kača se přihnala zpět na Pokutný, ale s jejím pořízením nebyl oběšenec spokojen. Žádal ji, aby se vrátila a poprosila o odpuštění ve jménu dítěte, které prý dívka nosí pod srdcem. Když Kača znovu dívce vyřizovala, oč je žádána, ta zalkala, zalomila ruce a přikývla. Lehla do rakve, víko se zavřelo, rakev se spustila do země, na ni se nasypala hlína a dlažba se také sama urovnala – a světlo zhaslo! Kača omdlela a až za několik hodin ji objevil hajný. Když se Kača nakrátko probrala, vše hajné vypověděla; do večera porodila chlapce, nad ránem potom skonala. Hajná si chlapce ponechala, neboť v tom viděla znamení. A šibenice - byla prázdná, kus od ní lidé našli hromádku popela. - Když kněz později pátral ve starých dokumentech, našel zápis o sedlákovi, který přivedl mladou dívku do jiného stavu. Aby utekl hanbě, dívku v lese zavraždil, ale spravedlnosti neunikl. Nad dívčiným hrobem byla ze sedlákových peněz postavena kaple. Sedlákovo tělo nemělo dojít pokoje, než mu někdo vyprosí odpuštění…

Prameny: Jaroš, J.: Vyprávky tetičky Marie Lysáčkovej-Holáskovej. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, II, 1/2001, s. 52-53.

Poznámka: Tento příběh vypráví obměněně i L. Portlová. Situuje jej ovšem do Brumova, chlapi v hospodě jsou kloboučtí soukeníci a jeden Brumovjan. Přinesený oběšenec prý sebou v hospodě, když zazněla muzika, začal trhat, tak jej raději jeden ze soukeníků odnesl zpět. (Tím příběh končí.) Srovnej Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 17-18.

 

 

Divnice

O původu jména Divnice

Jméno obce je odvozeno buď  od přídavného jména „divý, divoký“, nebo od osobního jména Divislav, pak tedy „ves lidí Divenových“, „Divnice“. Mezi lidmi se traduje i osobní jméno Děvík.

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 179. – SOkA Zlín, ObÚ Divnice, i. č. 16, s. 11.

 

Tajná chodba

Z divnického zámku prý kdysi začali kopat tajnou chodbu. Práce se však v místech pod potokem přestávala dařit, jeden z kopáčů byl dokonce zasypán. Pán se z toho podle vyprávění pomátl. Chodíval s lampou nedodělanou chodbou a prý i po smrti tudy jeho duch bloudí.

Prameny: Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 67-70.

 

 

Drnovice

O původu jména Drnovice

Šel kdysi člověk a náhle zakopl o veliký drn - a z toho drnu vyskočil muž, který podle svého původu byl nazván Drnovjanem. V místech Miličova si postavil svou chalupu, osada se pak podle něj nazvala Drnovice. Pro časté povodně prý obec později přesídlila na současné, vhodnější místo. V Miličově však v dobách nebezpečí Drnovjané nalézali úkryt.

Také jazykověda se přiklání k původu jména ve smyslu spojení „ves lidí Drnových“, připomíná však i možnost významu „ves lidí bydlících na drnném, drnovém místě“.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Drnovice, př. č. 47/99, s. 5. - Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 150. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 196-197.

 

O sedláku Dolákovi

Byl kdysi ve vsi sedlák Dolák (na čp. 29), který prý kradl. Hlavně dobytek, ale jednou se dopustil i svatokrádeže: z jakéhosi kostela ukradl monstranci a kalich, které schoval na místě, kde jsou dnes Boží muka. A v těch místech se pak zjevovala různá strašidla. Zloděj byl chycen, usvědčen a v Brně pověšen, „poklad“ však nikdy nikdo nenašel.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Drnovice, př. č. 47/99, s. 6.

 

 

Francova Lhota

O původu jména Francova Lhota

Ves je zpočátku v pramenech jménována různě. Někdy jen Lhota, jindy s přívlastkem podle jména jejího pána: Zbelovy Lhoty (1521, 1549; Zbelov – 1503), Petrovská Lhota (1515), Markova Lhota (1516) a – Francova Lhota (1524, od tohoto roku držel ves Franc z Háje, od roku 1543 jeho syn Trystram Franc z Háje).

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 510. – Pokluda, Z.: Držitelé hradu Brumova. In: Zlínsko od minulosti k současnosti 16, 1999, s. 36-38.

 

Světlonoš

V jedné chalupě se vždy při večerním dojení objevovalo světýlko, které obletělo stavení – a zmizelo. Vyprávělo se, že tam kdysi zemřel hospodář, který rád odorával meze, a proto se z něj stal světlonoš.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 74.

 

Tři mše

Jednou ve vsi zemřel hospodář, který šil papuče pro kloboucké papučáře. Zůstala po něm hromada kopyt, které pozůstalí uložili na půdu. Ale od té doby se vždy v noci na půdě strhl veliký dupot a hluk, jako by kopyta někdo vztekle rozhazoval. Vše přestalo až po čase, kdy na radu lidečského faráře dali sloužit tři mše najednou.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 75.

 

Gabriš

V trati Amerika potkala kdysi jedna žena tajemného pána, celého v černém, s vysokým kloboukem. Šel k jedné osamělé bříze a – najednou se ztratil. Byl to asi Gabriš: místní lidé se báli chodit večer daleko od vsi, aby jej nepotkali.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 75-76.

 

 

Haluzice

O původu jména Haluzice

Jméno vsi je odvozeno zřejmě od osobního jména Haluz, ves je tedy „vsí lidí Haluzových“. Jazykověda ovšem připouští i možnost výkladu jména obce od staročeského slova „haluzie“, tedy haluzí, větvoví, křoví.

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 238.

 

 

Horní Lideč

O původu jména Horní Lideč

Původ jmen Lidečko a Horní Lideč se někdy vysvětluje takto: u Horní Lidče prý dřív bývaly dva panské rybníky (na hrázi dolního rybníka prý strašívalo) a na nich chovali brumovští páni divoké kačeny - mladým kačenám se říkalo ličky a podle toho měly dostat dědiny jména „Horní Lič“ a „Dolní Lič“. Odborně se tato jména vysvětlují tak, že byla odvozena od osobního jména, jehož základem je „ľud“, tedy „lid“. Takovým osobním jménem je například jméno Ľudslav nebo Ľudek, tak se mohl jmenovat lokátor (zakladatel) vsí. Samohláska „u“ se ve staré češtině měnila v některých pozicích v „i“, takže na otázku „čí je ta ves?“ pak mohla odpověď znít: „Lidkova“ či - „Lidka“. Tyto tvary po další změně mohly existovat v podobách „Lidčova“, „Lidča“.

Prameny: Fojtů, J.: Paměti a národopisné paběrky z Horní Lidče. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1960/II, s. 53. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 528. - Odehnal, P.: Lidečko. Kapitoly z historie obce. Lidečko 2001, s. 11.

 

Poklad na Luchtovém gruntě

Fojtství, to bylo velké hospodářství. A samozřejmě velká stodola. U stodoly byl také plevinec a tam prý byl v zemi poklad.  Říkalo se, že bývalo dokonce vidět, jak se peníze v zemi pohybují, jako by se přesýpaly. Jednou si Luchtovi chlapi řekli, že poklad vykopou. Do práce se dali v noci, aby je nikdo neviděl, a zanedlouho skutečně narazili na hrnec s penězi. V tu chvíli se začali koně v maštali velice plašit. Chlapi se na ně běželi podívat, ale koně stáli pokojně. Tak šli zpět vyzvednout poklad, ale jáma už byla prázdná. A i když kopali hlouběji, nenašli nic.

Prameny: Fojtů, J.: Paměti a národopisné paběrky z Horní Lidče. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1960/II, s. 52-53. - Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 91.

 

Rozkazačka

Uprostřed vesnice bývala dřív louka (dnes už je to tam zčásti zastavěné) zvaná Rozkazačka. Říká se, že louka byla obecní a lidé se na ní scházeli, aby vyslechli rozkazy, kam jít robotovat.

Prameny: Fojtů, J.: Paměti a národopisné paběrky z Horní Lidče. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1960/II, s. 53. - Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 97.

 

Prostředek světa

Na kopečku zvaném Vávrův (Vávrovec, Vávrák) je prý prostředek světa. Dřív jej přesně určoval starý hloh, ale ten při rozšiřování silnice pokáceli. Od hlohu ke Kloboukám se jelo „dolu vodů“, ke Vsetínu se jelo také „dolu vodů“. Dřív na tom kopečku také stávala sýpka. Voda ze střechy tekla jednak do Důbravy a Vláry, jednak do Senice, Bečvy a Moravy. Obě vody se sešly až v Černém moři.

Prameny: Fojtů, J.: Paměti a národopisné paběrky z Horní Lidče. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1960/II, s. 53. - Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 97.

 

Zvodnica

Vypráví se, že při kopání svodnice („zvodnice“), která měla převést vodu Střelenského potoka do Klobučky hlubokým zářezem v „Lidčanském valu“, nějaký panský dráb surově poháněl robotníky do práce. Lidé to už nesnesli a Vávrův pacholek (z čp. 1) dokonce drába zabil – rýčem (podle jiné verze motykou). Pacholek pak utekl na Slovensko... Hloubení svodnice se již blížilo k zakončení, ale přesto byla práce zastavena a zůstala nedokončená. (Jiná verze pacholkův čin a ukončení stavby spojuje s koncem roboty.) Svodnice měla podle jedněch přivést více vody do Příkaz pro pivovar a mlýn, jiní zase říkají, že v době napoleonských válek mělo  být posíleno kloboucké soukenictví, které pro rostoucí zakázky (válečné akce omezily chod brněnských a jiných manufaktur) potřebovalo vést více vody na valchu. .

Prameny: Fojtů, J.: Paměti a národopisné paběrky z Horní Lidče. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1960/II, s. 55-56. - Havlíček, B.: Nástin vývoje Valašskokloboucka v polovině19. století. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1966/II, s. 9.

Poznámka: Relikty stavby dlouhé téměř 1,5 km jsou v terénu stále patrné. Svodnice měla začínat za Lidčí u rozcestí, kde se silnice rozděluje ke Střelné a k Francově Lhotě, totiž kde je soutok Senice a Střelenského potoka.

 

 

Hrádek na Vlárské dráze

O původu jména Hrádek

Hrádek je zdrobnělinou slova „hrad“.

Prameny: Hosák, L. – Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A – L. Praha 1970, s. 293.

 

Kostel na Kolelači

Na kopci Kolelač prý kdysi stával kostel (nedaleko toho místa stojí dnes pod lipami kříž), který se později propadl do země. V těch místech je dnes močál, to aby nikdo nešlapal po posvěcené půdě. A vypráví se, že je někdy slyšet zvony z toho kostela. – Jiná verze pověsti praví, že ves Hrádek – i s kostelem - bývala dřív na Kolelači. Když Kuruci ves i kostel vypálili, bohoslužebné předměty naházeli do studny. O právě o té studni, která byla později zasypána, se říká, že je to „propadnutý“ kostel.

Prameny: Malíková, E.-Polášková, J.: Lidové tradice Slavičínska v podání pamětníků (národopisné zlomky o Slavičíně a okolí). Zlín-Slavičín 2001, s. 33.

 

Utopený zvon

Při jednom z ničivých nájezdů spálili Tataři i kostel v Hrádku, jenž stával u cesty do Pitína. Zvon z tohoto kostela se podařilo jednomu vesničanovi ukrýt ve studni. Ale v které?

Prameny: Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 43-45.

Poznámka: Případná vesnická zvonice je zde zaměněna za kostel. Je možné, že jde o variantu pověsti „Kostel na Kolelači“.

 

Hrad

Na křižovatce do Šanova měl kdysi stávat hrad, po jehož zániku si místní rozebrali kámen pro své stavby.

Prameny: Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 93.

 

Plamínek ve sklepení

Pod kapličkou na Kršníku (cestou ke Slavičínu) prý bývalo sklepení, v němž se někdy objevoval plamínek. Snad ukazoval cestu k pokladu.

Prameny: Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 93.

 

Obraz v kapličce na Kršníku

V kapličce na kršníku býval obraz svatých pěti osob, který byl prý přinesen až z Říma. (Po čase byl obraz vyměněn za obraz Panny Marie Hostýnské.)

Prameny: SOkA Zlín, NŠk Hrádek, i. č. 113, nestránkováno.

 

 

Jestřabí

O původu jména Jestřabí

Ves byla manskou osadou brumovského hradu, její obyvatelé měli k hradu určité vojenské a lovecké povinnosti.  Původem názvu je slovo „jestřáb“, své povinnosti konali místní právě s jestřábem. – Jiným vysvětlením je pojmenování podle místa (hory, lesa a podobně) s velkým výskytem jestřábů (například „jestřábí hora“).

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 357-358. - Kohoutek, J.: Jestřabí. In: Nekuda, V. (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 457.

 

Jestřabský zvon

V Jestřabí měli zvoničku a v ní zvon, který zaháněl bouřku. Vždy když se hnala bouřka a v Jestřabí začali zvonit, v okolních dědinách si oddechli: „V Jestřabí už zvóníja, nebude neščestí.“ Jestřabští nedovolovali tím zvonem zvonit sebevrahovi, neboť by svou moc pozbyl.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 45-46.

 

 

Křekov

O původu jména Křekov

Ves byla podle pověsti pojmenována podle svého zakladatele, Křeka. Původ názvu může ale být i od podstatného jména „keř“.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Křekov, i. č. 2, s. 6. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 459.

 

O kumánském vpádu

Při kumánském vpádu roku 1253 (sic!) se většina obyvatel – asi 100 žen, dětí a starců - ukryla v horách, v Ochozi pod kopcem. Kumáni byli přilákáni dětským pláčem: všechny pobili. Toto místo se proto nazývá Rubanisko a nedaleký les pak Rubaný háj.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Křekov, i. č. 2, s. 15-16.

Poznámka: Jde o variantu pověsti, která je spjata s Hložeckou kaplí a s vpády Rákoczyho kuruců (1704-1711) a kterou si „přivlastňuje“ i Lipina, ale setkáváme se s ní i ve Vlachovicích – Hložecká legenda.

 

 

Lačnov

O původu jména Lačnov

Název vsi snad odvozen z osobního jména Lačen či z přídavného jména „lačný“ (hladový). Původně se ovšem ves nacházela v místech trati „Staré“.

Prameny: Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 167. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 487.

 

 

Lidečko

O původu jména Lidečko

Původ jmen Lidečko a Horní Lideč se někdy vysvětluje takto: u Horní Lidče prý dřív bývaly dva panské rybníky a na nich chovali brumovští páni divoké kačeny - mladým kačenám se říkalo ličky a podle toho měly dostat dědiny jména „Horní Lič“ a „Dolní Lič“. Odborně se tato jména vysvětlují tak, že byla odvozena od osobního jména, jehož základem je „ľud“, tedy „lid“. Takovým osobním jménem je například jméno Ľudslav nebo Ľudek, tak se mohl jmenovat lokátor (zakladatel) vsí. Samohláska „u“ se ve staré češtině měnila v některých pozicích v „i“, takže na otázku „čí je ta ves?“ pak mohla odpověď znít: „Lidkova“ či - „Lidka“. Tyto tvary po další změně mohly existovat v podobách „Lidčova“, „Lidča“.

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 528. - Odehnal, P.: Lidečko. Kapitoly z historie obce. Lidečko 2001, s. 11.

 

Jak se mezilický mlynář obohatil

Mezilický mlýn, jinak také „U Šimarú“, stál mezi Lidčí a Lidečkem. Jeden čas mlýn krachoval a tehdy přišel k mlynáři ve snu černý pán, jistě černokněžník, švihl ho prutem a vyzval ho, aby šel s ním. A prý ať dělá, co mu bude poroučet, že neprohloupí, a dal mu prut do ruky. Pak spolu šli přes Študlov a Kaňůr až k Zápechovskému jezeru. Tajemný muž mlynáři poručil, aby obludě, která vyleze, dal na hlavu ohlávku, ať si pomáhá prutem, a o zbytek že se postará sám. Pak začal číst z nějaké knihy, až z jezera najednou vystrčil hlavu drak. Sotva mu stačil mlynář dát ohlávku, už vystrkoval hlavu druhý drak. Černý pán si pak sedl na jednoho draka, mlynář na druhého („Dyž pojedem navrch, šibni ho prútkem mezi očiska, dyž pojedem nad mostem, tož ho šibni pod břuch.“) a letěli na těch dracích až ná Dálný východ. Tam pán draky zabil a maso prodal místním lidem za zlato, prý to maso pomáhalo od nějaké nemoci. Mlynář nacpal zlato do kalhot a jeli zpět do Lidče. - Když se mlynář probudil, zjistil, že cesta trvala rok a den. Doma se polekali, protože mysleli, že je mrtvý. Zlatem vyplatil dluhy a postavil nový mlýn, patrový, jakého nebylo široko daleko.

Prameny: Vypuščáková, F.-Havlíček, B.: Vyprávka o to, jak sa mezilický mynář obohatíl. Valašsko 5, 1956, s. 102. Text otištěn také v práci Odehnal, P.: Lidečko. Kapitoly z historie obce. Lidečko 2001, s. 262-263.

 

O zbojnickém kostele

Za Lidečkem, kde vede cesta k Pulčínám, stávala kdysi ves Lomná a na jejím konci, u rokle, byl opuštěný mlýn, v němž prý strašilo. Všichni se mlýnu vyhýbali, a tak se stal domovem zbojníků. Hojné návštěvy, které hostil pulčínský hrad, zprvu zajišťovaly zbojníkům dostatečnou obživu. Časem si ale všichni dávali pozor a zbojníci utržili mnohdy především rány. Když se doslechli, že si rytíři nechávají před tažením posvětit své zbraně a že jim to přináší úspěch, poslali si do Lidečka pro kněze, aby jim také tak posloužil. Kněz ochotně šel, neboť mu namluvili, že v horách umírá jeden pasekář. Když ale přišli na místo, farář odmítal zbojníkům vyhovět, neoblomil jej ani nabízený pytel dukátů. Rozčílený vůdce zbojníků pak rozťal knězi hlavu -, v hradní kapli právě odbila půlnoc. Najednou s velkým lomozem rokle zmizela, na tom místě se objevila mohutná skála podobná kostelu a z hloubky skály se ozývaly zvony. A po zbojnících ani památky. Skála je tam dodnes a říká se, že v ní na Veliký pátek znějí zvony na počest kněze.

Prameny: Bětuňáková–Ptáčková, M.: Pověsti a vyprávěnky z Půlčína. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1961/I, s. 24-25. – Pověst zpracovala i L. Portlová, srovnej Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 86-87. Text Portlové otištěn také v práci Odehnal, P.: Lidečko. Kapitoly z historie obce. Lidečko 2001, s. 261.

Poznámka: Jiná verze vztahuje pověst k pulčínské skále zvané Zbojnický kostel. Srovnej Městské muzeum Valašské Klobouky, Archiv, K 32/2 (strojopis paní Ludmily Vráželové (1924), pulčínské kronikářky).

 

O Čertových skalách

V Lidečku kdysi žilo hezké děvče, ani chudé nebylo, ale vdavky v nedohlednu. Sama totiž chlapce se smíchem – a také pyšně - odháněla, ale najednou byly všechny vrstevnice vdané a ona si nemohla nikoho najít. U jedné muziky v masopustě se ale kolem ní začal točit šikovný myslivec. Tancovali spolu až do konce, pak šel dívku i s její matkou odprovodit až k domu – a požádal o dívčinu ruku, což matka ráda přijala. Ale když šly ráno poklízet dobytek, viděly ve sněhu u chalupy vedle svých stop – i stopy kopyt! Stále pak zděšeně přemýšlely, jak se čertu vykroutit. A prý: „Kdyby přišel, řekni mu, že si ho vezmeš enom tenkrát, dokáže-li přes noc obrátit říku, aby tekla hore Lidečkem.“ Čert přišel, vyslechl podmínku a zasmál se, že to dokáže dřív, než kohout zakokrhá. Večer ovšem chodili po vsi cizí kupci a bohatě platili za kohouty: jen jedna chudá babička nechtěla svého milovaného kohoutka prodat, a tak jej schovala a zapřela. A v noci houf čertů snášel z daleka balvany a stavěl mohutnou hráz. Chybělo už jen málo, když v tom zaznělo kokrhání babiččina kohouta…

Podle jiné verze šlo o děvče z Šimarova mlýna. Když si stále nemohla najít ženicha, matka jí pohrozila, že ji dá třeba i čertu. A ten přišel hned druhý den, převlečený za myslivce. Když sedal ke stolu, ani se nepokřižoval, a když se matka podívala pod stůl, viděla, že má ženich místo nohou kopyta. Čerti by už málem splnili známou podmínku, ale nevěděli, že Šimarovi jim sice prodali jednoho kohouta, ale že měli ještě druhého, schovaného pod neckama: matka nemohla dočkat rána, a tak kohouta vyhnala hned po půlnoci. Bylo to právě ve chvíli, kdy čerti dostavěli horní zeď přehrady a chystali se stavět druhou, na protější straně údolí. Pak už by jen zasypali dolinu.

Prameny: Müller, F.: Báje a pověsti z Vizovských hor. Bojkovice, bez datace, s. 24-27. - Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 97-98. Text otištěn také v práci Odehnal, P.: Lidečko. Kapitoly z historie obce. Lidečko 2001, s. 257-259.

 

Strašidelný mlýn

V Lomensku kdysi stával mlýn. Tradovalo se, že dokud bude na mlýně hospodařit mužský potomek rodu Lomenských, bude se mlýnu dobře dařit. Ale jednou se stalo, že mlynáři se narodila „jen“ dcera. Když dospěla, nechtělo se jí do vdavek. Jednou po žních přišel do mlýna vandrem mlynářský tovaryš: oči a vlasy černé jako noc (v očích mu ale prý nějak divně blýskalo), trochu samotář, ovšem práce si hleděl, dařilo se mu a – děvče se do něj zamilovalo. Mlynáři se to nezdálo a chtěl jej poslat dál do světa, ale dcera plakala, že bez něj nemůže být. A tak se svatbou dostal na mlýn cizí rod. Po čase si ženich přestal mlýna hledět, často byl z domu, ale nikdy neřekl kde. Kupodivu však mlýn vzkvétal jako nikdy dříve a rodiče začali tušit, že to není po dobrém; jejich dcera chřadla. Když přišel do mlýna jeden sekerník, prozradil starému mlynáři, co za tím vězí: „Váš zeť se upsal čertu a s jeho pomocí bohatne!“ Mlynář se utrápil, mlynářka odešla zanedlouho za ním. Nakonec zemřela i jejich dcera a mladý se stal svým pánem: vypověděl mletí, vyplatil a propustil mlynářskou chasu, vypustil vodu z náhonu, zvířata prodal, mlýn zastavil. Začalo se říkat, že ve mlýně straší. Po půlnoci totiž začal mlýn ožívat: voda tekla náhonem, kolo se skřípavě roztáčelo, mlýnicí se míhaly tajemné stíny, bylo slyšet hlučné hovory, křik a smích. Jednou šel kolem nějaký Bárta z Lužné: v Lidečku se zdržel, takže se domů vracel až před půlnocí. Když procházel kolem mlýna, uslyšel náhle za sebou rachot, jako by přijížděl kočár. Schoval se a viděl, že z kočáru vyskočilo šest černých pánů, další seděl na kozlíku a na opratích držel dva černé kohouty s kopyty. Panstvo vešlo do mlýna a - mlýn ožil. Když slyšel Bárta přijíždět druhý kočár, raději vzal nohy na ramena. O příhodě se doslechl i stařeček Jakub, který žil v Lužné na pasekách, a umínil si, že čerty z mlýna vyžene. Vzal si z kostela svěcenou vodu a křídu, vodou si pokropil těžkou cihlu a jednou v noci se na pekelníky vypravil. Přes cestu udělal svěcenou křídou tlustou čáru. Když zanedlouho přijel černý kočár, u čáry se zastavil. Jakub se přežehnal a zvolal: „Je tam mlynář?“ Po záporné odpovědi vyzval kočár, aby jel dál. Po chvíli přijel druhý kočár, ale ani tam mlynář nebyl. Ten přijel až třetím kočárem: „Co mě chceš?“ A Jakoubek hodil vší silou po mlynáři cihlu. Bylo slyšet jen sykot, jak svěcená voda hasila pekelný oheň, čerti se rozutekli a Jakub stříkal svěcenou vodu na celé kolo. Vůz se propadl do země, mlýn shořel a nad ránem se stejně jako vůz propadl. A lidé si oddechli.

Další verze vypráví o mlynářském rodu Lacinů (opět s tradicí o zachování rodu) a o chudém tovaryši. Aby mu dali mlynářskou dceru za ženu, odešel vydělat peníze do světa, se slibem, že se do roka a do dne vrátí. Jeden jeho dopis zadržela mlynářka a poslala mu zpět jménem dcery zprávu, že se nemá vracet, že ona už se vdala. Brzy nato tovaryš zemřel lítostí a děvče se po roce svého milého nedočkalo. A mlynářka křivě na chlapce nadávala: „Čert aby ho za to zebrál!“ A druhého dne přišel do mlýna na námluvy černý pán, že je z Uher a že na brumovském zámku slyšel o šikovné nevěstě. Během svatby létalo oblohou plno blesků, skály se otřásaly hromy. Tak se na mlýn dostal cizí rod…  Nevěsta zemřela rok po svatbě. O vysvobození mlýna z kletby se zasloužil poustevník z Pruského: kolem mlýna udělal svěcenou křídou tlustou čáru, na okna a dveře pak nakreslil kříž, takže pekelníci nemohli utéci. Mezi čerty pak hodil poustevník cihlu kropenou svěcenou vodou, zásobami svěcené vody po nich ke všemu stříkal a stále se žehnal křížem.

Podle jiné verze nebyla na mlýně žádná kletba a jako první umřela mladá mlynářka. Před smrtí ještě řekla rodičům, že s  manželem to „není po dobrém“, že do noci čte z nějaké tajemné knihy a že z jeho komory slýchala hovor a smích, přitom tam byl sám. Po dceři odešla i matka a starý mlynář zůstal ve mlýně se zetěm. Ten ale jen četl, nic nedělal, až se jednoho dne ztratil. V jeho komoře však také starý mlynář začal slýchat hluk hovoru a smích… A dostalo se mu rady: aby mladého vysvobodil z pekelných drápů, musí jej pokropit svěcenou vodou. Verze pokračuje zastavováním tří kočárů před křídovou čarou, mlynář ovšem po mladém neháže cihlu, ale kropí jej svěcenou vodou. Kočár i se zaprodancem se poté propadl do země, mlynář jámu znovu pokropil a – z ohně vyletěla bílá holubice, tedy vysvobozená duše mladého mlynáře. Jako trest za to, že starý mlynář připravil peklo o duši svého zetě, čerti zbořili lomenský mlýn.

Prameny: Bětuňáková–Ptáčková, M.: Pověsti a vyprávěnky z Půlčína. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1961/I, s. 26-27. – Müller, F.: Báje a pověsti z Vizovských hor. Bojkovice, bez datace, s. 16-22. - Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 92-96. Text Portlové otištěn také v práci Odehnal, P.: Lidečko. Kapitoly z historie obce. Lidečko 2001, s. 266-268.

 

Kostka

Kdo prý vezme na hřbitově nějakou kost z mrtvého a dá ji do zásuvky stolu vedle chleba, tomu se bude dobře dařit. – Jedna hospodyně z Lidečka kdysi ráno vstala a chtěla zatopit. Ale jak se objevila jiskra, spustil se z komína malý chlapec a začal chodit po světnici a cosi hledat, po chvíli se ztratil. A to se opakovalo vždy, když chtěla žena zatopit, a tak ze strachu chodila jistý čas vařit k sousedce. Po čase to zkusila doma znovu, ale chlapec se objevil zas. Její muž se pak přiznal, že vzal z jednoho dětského hrobu kost, proto prý se jim toho roku tak dobře dařilo. Když přišly Dušičky, šel kost vrátit, odkud ji vzal. A chlapec se od té doby už neobjevil.

Prameny: Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 70-71. Text otištěn také v práci Odehnal, P.: Lidečko. Kapitoly z historie obce. Lidečko 2001, s. 260.

 

 

Lipina

O původu jména Lipina

Ves je pravděpodobně zvána po lipách. Kronikář dokonce počátkem 20. let 20. století zapsal, že dvě z nich, „velké“ a „vetché a hodně proschlé“, jsou v obci stále.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Lipina, i. č. 8, s. 9. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 532.

Poznámka: Obecní pečeť nesla obraz lípy.

 

Cyril a Metoděj

Lipina prý v době velkomoravské spadala pod knížete Pribinu. Trať Crhov je údajně místem, kde místním kázali věrozvěsti Cyril (Crha) a Metoděj. Stalo se tak údajně na jejich cestě ze Slovenska, když se vraceli z misijní cesty na Velehrad.

Prameny: Mana, J.: Původ jména „Lipina“. In: Zprávy Okresního musea ve Valašských Kloboukách, prosinec 1957, s. 1. - Mana, J.: Dějiny Lipiny  u Valašských Klobouk. In: Zprávy Okresního musea ve Valašských Kloboukách, prosinec 1957, s. 5.

 

O Staré Lipině

Ves se původně nacházela v trati Stará Lipina, na svahu pod Panskou,  později se obyvatelé přestěhovali „nížeji do rovinky“. Později, v době ohrožení zde však obyvatelé vsi nalézali úkryt.

Prameny: SOkA Zlín, NŠk Lipina, i. č. 79, nestránkováno; ObÚ Lipina, i. č. 8, s. 9. - Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 187.

 

O lipinské tvrzi

V místě, kde stávala tvrz, kopal počátkem 20. století František Ovesný (čp. 33) a nalezl „zděných základů, našel střepy, nádobí hrnčířského, kost, podkovu i zlatý drátek z nějakého šperku“. Podle pověsti skrývá tvrz zlaté poklady.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Lipina, i. č. 8, s. 10. - Mana, J.: Dějiny Lipiny  u Valašských Klobouk. In: Zprávy Okresního musea ve Valašských Kloboukách, prosinec 1957, s. 5.

Poznámka: Tvrz stávala v jižní části vsi, v trati „Na zahradě“. Dodnes je patrná část jádra tvrziště, původně obdélníku o stranách 10 x 20 m, val vysoký přes 2 m již dnes jen v nepatrném reliktu. Srovnej Kohoutek, J.: Lipina. In: Nekuda, V. (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 486.

 

Na sklepoch

Nedaleko lipinské tvrze nalezla Johana Drgová (čp. 28) klíč: prý tam býval sklep. (Jméno „Na sklepoch“ je pro Horní zahradu.) Podle lidové tradice tam měla bývat „Hraběnka“.

Prameny: Mana, J.: Dějiny Lipiny  u Valašských Klobouk. In: Zprávy Okresního musea ve Valašských Kloboukách, prosinec 1957, s. 6-7.

 

O kumánském vpádu

Při kumánském vpádu roku 1253 (sic!) se většina obyvatel – asi 100 žen, dětí a starců - ukryla v horách, v Ochozi pod kopcem. Kumáni byli přilákáni dětským pláčem: všechny pobili. Toto místo se proto nazývá Rubanisko a nedaleký les pak Rubaný háj.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Lipina, i. č. 8, s. 20.

Poznámka: Jde o variantu pověsti, která je spjata s Hložeckou kaplí a s vpády Rákoczyho kuruců (1704-1711) a kterou si „přivlastňuje“ i Křekov, ale setkáváme se s ní i ve Vlachovicích – Hložecká legenda.

 

O rybnících

V trati Rybníky bývaly čtyři rybníky, na jejichž hrázi stávaly mohutné duby. Brumovští páni zde jezdívali lovit ryby a procházet se. V 18. století měly být rybníky zrušeny.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Lipina, i. č. 8, s. 5.

 

Vincúch

Podle pověsti býval na vrchu Vincúchu (Vincova háje) hrad s mnoha sklepy naplněnými zlatem.

Prameny: Mana, J.: Dějiny Lipiny  u Valašských Klobouk. In: Zprávy Okresního musea ve Valašských Kloboukách, prosinec 1957, s. 5.

 

Zbojníci z Vincúcha

V Uherském Brodě se kdysi konala poprava zbojníků, které pochytali na Vincúchu. Poslední z popravovaných byl Němec a před smrtí si vyžádal, aby mohl ještě něco říci. Ptal se, zda je mezi přítomnými někdo z Klobouk. A řekl, že na Vincúchu jsou tři veliké duby, srostlé jak nohy na rendlíku, jeden je ohnutý a kape z něj voda. Na místě, kde kape voda, je prý zakopán jejich poklad. Byl tam tehdy jeden muž z Klobouk, nějaký Brattmann, také Němec, takže dobře rozuměl tomu, co zbojník říkal. Poklad vykopal – a z Brattmannů se stala zámožná a vážená rodina.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 87.

Poznámka: Obdobný příběh zapsal také J. Fojtů (srovnej Brumov – Zbojníkův odkaz), strojopis jedné z verzí je také uložen ve valašskoklobouckém muzeu (srovnej Pulčín – Zbojníkův odkaz). Stejným způsobem se o pokladu dozvěděl i vlachovický Marcaník. Srovnej Vlachovice – Marcaníkova legenda.

 

Čert

Jednou se jeden mládenec z Vlachovic vracel z Lipiny od muziky a u osamělé hrušky v polích viděl stál velikého chlapa. Několikrát jej křesťansky zdravil, ale chlap nic. To mládence dopálilo, že na něj vztekle zahudroval. Najednou vyskočil ze země plamen a chlap se ztratil. Druhý den našli lidé na hrušce oběšence: tu noc si jej jistě hlídal čert!

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 73-74.

 

 

Lipová

O původu jména Lipová

Ves je pravděpodobně zvána po lipách (například lipová stráň, louka, hora a podobně). Vypráví se, že uprostřed nově založené vsi dala vrchnost zasadit tři lípy, a to s tím, že do doby než bude možné lipky obejmout jednou rukou, mají osadníci výsadu hospodařit bez platů a robot. Odtud se také měla ves nazývat Lipovou Lhotou.

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 535. - Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 46-49.

Poznámka: Obecní pečeť nesla obraz lípy. – Název vsi „Lipová Lhota“ není prameny doložen.

 

Tatarka

Uprostřed lesů mezi Lipovou a Nevšovou, v trati Nový Háj, bývala louka se studánkou, kde stávala hájovna. V hájovně bydlel hajný Karel Zycha. Při tureckém vpádu roku 1663 se do hájovny přišlo schovat několik uprchlíků ze Slavičína i okolí. Zycha uprchlíky přijal, pohostil a vydal se starostlivě na obhlídku, zda nájezdníci nepřijedou i sem. A skutečně se objevili dva jezdci – Tataři. Zycha je však zaskočil: jednoho zastřelil, druhého zabil nožem. Od té doby se louce i studánce říkalo Tatarka.

Verze, kterou nabízí školní kronika z přelomu 19. a 20. století příběh vztahuje k roku 1242 (!?): lidé se skryli v lese nedaleko studánky, jeden Tatar už je téměř vypátral – lidé vyběhli z úkrytu a zabili ho.

Prameny: SOkA Zlín, NŠk Lipová, i. č. 1, s. 7-8. - Malíková, E.-Polášková, J.: Lidové tradice Slavičínska v podání pamětníků. pamětníků (národopisné zlomky o Slavičíně a okolí). Zlín-Slavičín 2001, s. 34-35.

Poznámka: Jde o variantu pověsti, která je spjata s Nevšovou. Podle ní byla Tatary z Nevšové mezi jinými odvlečena i jedna dívka, která však byla později osvobozena - a vrátila se do Nevšové. Když se jí po čase narodila černovlasá tmavá holčička, všichni jí říkali Tatarka. Když jí táhlo na dvacátý rok, přišel další ničivý vpád (1683). Nikomu ze vsi se však nic nestalo, jen Tatarku našli roztrhanou v lese, u jedné studánky. Dívka tak dala studánce jméno. Srovnej Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 20-24. – Zajímavostí je, že při úpravách cesty poblíž studánky byla nalezena lidská lebka, kterou slavičínský vlastivědný pracovník Viktor Švihálek (1911-1987) zaslal do „brněnského antropologického ústavu“, kde ji prý označili jako lebku „mongoloidního typu“ (podle vyprávění manželky Viktora Švihálka, Anny, nar. 1916).

 

Spor o meze

Za mlýnem u potoka se prý kdysi objevoval chlapec, který stále naříkal: „Kam to mám dat?“ Lidé se ho báli, ale jednou na něho kdosi kurážný zavolal: „Daj to tam, gdes to vzal!“ A chlapec už se neobjevil. – V těch místech byly meze, o které se kdosi dlouho soudil.

Prameny: Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 94.

Poznámka: Příběh s obdobnou pointou zaznamenala L. Portlová v Jestřabí, situován je však neurčitě do „horních dědin“. Jeden sedlák tam odorával meze. Po smrti však jeho rakev nemohla zůstat na hřbitově v hrobě: vždy vystoupila zpět, nahoru, takže jej museli pochovat mimo hřbitov, v poli. Zjevoval se tam prý v noci a naříkal: „Kde tu hlinu mám vysypat?“ Pokoje měl dojít ve chvíli, kdy se mu dostane rázné odpovědi: „Kdes tu hlinu vzal, tam ju zas vrať!“ Srovnej Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 78-79.

 

 

Mirošov

O původu jména Mirošov

Název vsi pochází od osobního jména Miroš, což je je lidovější forma některého ze jmen začínajících na Mir(o)- (například Miroslav).

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M-Ž. Praha 1980, s. 77.

 

O vpádech Turků

V trati Doliny je místo zvané Šance či Kopce, kde byly roku 1663 zřízeny obranné zákopy proti Turkům. Ve 20. letech 20. století kronikář zapsal, že staří lidé si v těch místech pamatují hluboké jámy.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Mirošov, i. č. 93, nestránkováno.

 

 

Návojná

O původu jména Návojná

Ze staročeského apelativa „návoj“, které označovalo tkalcovské vratidlo, bylo utvořeno přídavné jméno „návojné“, což bylo místo, kde stálo nebo se zhotovovalo toto zařízení. Málo pravděpodobný je původ názvu obce od osobního jména Návoj (od „vojín“), třebaže takové jméno ve staročeském slovníku bylo. Existuje také verze, že název má charakterizovat vesnici „vinoucí se“ údolím.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Návojná, i. č. 217, s. 5. -Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M-Ž. Praha 1980, s. 121.

 

Strašidla

Lidé ze vsi se prý občas setkali se skřítky a světlonoši. Skřítek je démon vylíhnutý z vraního vejce nebo z prvního vejce od mladé černé slepice: kdo jej chce mít, musí takové vejce nosit devět dní v podpaží, nesmí nikam chodit, zvláště ne do kostela, nesmí se modlit, s nikým mluvit, ani česat se či umývat. Světlonoši jsou světla objevující se za nocí v povětří nad lukami nebo na křižovatkách cest: pronásledují pocestné, věší se na vozy, že nemohou jet, jindy jen tak tancují. Prý to jsou andělé svržení z nebe na suchou zem.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Návojná, i. č. 217, s. 126-127.

 

Hromové kameny

V obci se našlo několik sekeromlatů, což jsou podle lidové tradice tzv. hromové kaměně. Když takový kámen spadne z nebe, do sedmi let vyleze ven, dírku do něj vylíže rak. Kámen prý chrání proti blesku, kravám pomáhá uvolnit vemeno a lidem pomáhá odstraňovat boule.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Návojná, i. č. 217, s. 100.

 

Hořící poklad

Jedna rodina ve vsi prý zbohatla tak, že  našla hořící poklad.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Návojná, i. č. 217, s. 127.

 

 

Nedašov

O původu jména Nedašov

Název je zřejmě odvozen od osobního jména Nedaš, což je lidovější podoba jména Nedamír. Existuje ale i dovozování názvu od jména Naděš („naděj“). Málo pravděpodobnou se zdá verze, že název pochází od slovesa „nedati“.

Prameny: Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 203. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M-Ž. Praha 1980, s. 124. - Kohoutek, J.: Nedašov. In: Nekuda, V. (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 532.

 

Babí hora

Nedašov prý byl obydlen už v pohanských dobách, a to v údolí pod Babí horou. V háji na hoře prý pořádali pohané obětní obřady k uctění Baby, což prý dosvědčují nálezy „keltické sekerky bronzové“ (podle kroniky ji za 4 kr. koupil učitel Ročák z Nedašovy Lhoty, pak ji ale prodal učiteli Kniesovi do Blanska za 2 zl.) a pazourkového nože (nalezl jej správce školy a kronikář Mucha, od něj nůž získalo muzeum v Olomouci). Na Kútoch zas byl nalezen „hrnek se stříbrnými grošíčky“. - Z původního místa se údajně ves přestěhovala kvůli nedostatku vody v letních měsících. Dle polohy polí je prý zjevné, že osady Návojná a Nedašova Lhota jsou dcery Nedašova: tratě Babí hora a Chotárské jdou až ke Lhotě, Kúty až k Návojné.

Prameny: SOkA Zlín, NŠk Nedašov, i. č. 223, s. 19. – Švach, F.-Beňo, A.: Nedašov. 580 let. Nedašov 2002, s. 6.

 

Pohádka a dvou čertech

V dědině žila chudobná vdova s malou dcerkou Králkou (sic!). Kmotrem jim byl bohatý, ale lakomý mlynář. Když bylo vdově těžko, brávala si od kmocháčka mouku – na dluh, a to ještě neustále připomínaný. Jednou se vdova vypravila do lesa na dříví a tam najednou uviděla ohnivý peň. A když ho vyvalila, objevil se pod ním hrnec plný dukátů. Vdova zapomněla na dřevo, popadla hrnec a utíkala domů, kde celá šťastná všechno vyprávěla dceři. Pak jí dala dukát, aby šla zaplatit ke kmotrovi dluh. Mlynář se divil, kde se v chudé chalupě vzal dukát, a všechno na malé Králce vyzvěděl. Když se setmělo, převlekl se lakomec za čerta, šel k vdově a prý, že dukáty jsou jeho, tak ať je po dobrém vrátí.  Vdova mu ale zabouchla dveře, ať dá pokoj, ale on, že zítra přijde zas. Druhý den zaklepal na chaloupku pocestný a prosil o nocleh. Vdova se jej pokoušela varovat, že v noci k nim prý chce přijít čert, ale pocestný pravil, že se čerta nebojí. A v noci opravdu přišel čert, tedy převlečený mlynář. Když zabouchal na dveře, pocestný vyskočil a zvolal: „Kdo si a co chceš?“ Mlynář mu rázně odvětil, že je čert a jde si pro své dukáty, ale pocestný na něj houkl: „A já su druhý a idu si pro tebe, ty lakomče lakomý.“ A sebral mlynáře a odnesl ho do pekla.

Prameny: SOkA Zlín, NŠk Nedašov, i. č. 223, s. 7-9.

 

Proč se nic nedařilo

Jeden hospodář v Nedašově byl velice šikovný, ale s koňmi měl smůlu: podivně mu zmírali, jeden za druhým. Kdosi mu poradil, aby ve stáji kopal pod podlahou: našel tam lidskou kostru! Svázal kosti do plachetky a zakopal je na hřbitově. A od té doby měl koně dobré.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 74.

 

Vodník

Ve vodě, někde mezi koly nedašovského mlýna, bydlel vodník. Viděl ho prý nejeden Nedašovjan.

Prameny: Švach, F.-Beňo, A.: Nedašov. 580 let. Nedašov 2002, s. 25.

 

 

Nedašova Lhota

O původu jména Nedašova Lhota

Název je zřejmě odvozen od osobního jména Nedaš, což je lidovější podoba jména Nedamír. Existuje ale i dovozování názvu od jména Naděš („naděj“). Málo pravděpodobnou se zdá verze, že název pochází od slovesa „nedati“. Název se ustálil až ve druhé polovině 16. století, z první poloviny tohoto století jsou doloženy názvy Lhota (1503, 1516), Čertova (!) Lhota (1512), Malá Lhota (1518). 

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A-L. Praha  1970, s. 512-513. - Tíž: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M-Ž. Praha 1980, s. 124. – Pokluda, Z.: Držitelé hradu Brumova. In: Zlínsko od minulosti k současnosti 16, 1999, s. 38.

 

Drábův bič

Dobu, kdy se ještě chodívalo na robotu, připomínají tato vyprávění. Kdysi prý dva muži ze vsi jezdili v krásném panském kočáře, který kdesi našli opuštěný. Zábavu jim překazil až dráb – bičem. Další tradovaný příběh je o dvanáctiletém chlapci, který šel na robotu za svého otce. Když jednou přijel s pluhem na robotu o pět minut později – dráb ho sešlehal bičem.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Nedašova Lhota, i. č. 6, s. 16.

 

 

Popov

O původu jména Popov

Dříve se ves označovala jako Popův Keř či Popůvkeř. Nejprvnějším obyvatelem a zakladatelem vsi měl být jistý Pop. Ten si prý postavil na místě nynějšího čp. 28 domek, k tomu přikoupil od panství brumovského pozemky (čp. 12, 19, 20, 29 a 30) a také rybník (když se rybník zrušil, louka tam vzniklá podržela pojmenování Rybník).

Jazykověda odvozuje název vsi od toho, že jejím majitelem byl pop (do raného novověku byl takto nejednou označován kněz), potažmo církev.

Prameny: SOkA Zlín, NŠk Popov, i. č. 102, s. 1. – Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 212. - Hosák, L. – Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M - Ž. Praha 1980, s. 284-285. - Kohoutek, J.: Popov. In: Nekuda, V. (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 555.

Poznámka: Obecní pečeť nesla obraz poustevníka („popa“).

 

 

Poteč

O původu jména Poteč

Jazykověda se přiklání k tomu, že jméno vsi pochází od jména Potek či Potec, což jsou lidovější podoby jména Póta (Poto, z německého Boto), ve staročeštině existovalo i jméno Potěch. Je ale možné, že název má základ v slovesu „téci“, šlo by tedy o ves na tekoucí vodě, na potoku, na potoční vodě. Takto ostatně název vykládá i lidová etymologie.

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M-Ž. Praha 1980, s. 292. - Kohoutek, J.: Poteč. In: Nekuda, V. (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 557.

 

O Králůvce

O potoce jménem Králůvka se traduje, že u něj obědval král, když byl v Královém háji na lovu.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Poteč, i. č. 7, s. 43.

 

Rozsoší

Jméno lesa Rozsoší má svůj název od rozsochaté jedle, u níž se scházeli páni a honci během lovů a honů.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Poteč, i. č. 7, s. 47.

 

Peciska, Stráž a Špilovská

Tyto názvy tratí jsou pozůstatkem dob nebezpečných vpádů z Uher. Lidé si jako úkryt v lesích budovali v zemi skrýše-jámy, které nazývali „peciska“. – V trati Stráž prý měli „vystěhovalci“ postavené stráže, aby včas věděli o nebezpečí. – V trati Špilovská má být podle tradice hřbitov „z kterési dávné vojny“. (Další takový hřbitov má být naproti dvoru čp. 2, na pahrbku, kde je most pod lány, kde kdysi stával kříž. Ten byl později přenesen k silnici.)

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Poteč, i. č. 7, s. 47, 70, 74-76.

 

Sběhlé

Když byly časy těžké, opouštěli lidé své grunty a odcházeli tam, kde mysleli, že se jim bude lépe dařit. Vypravuje se, že „z našeho kraje“ odcházeli lidé „do Benát“ (Benátky?, Banát?). Chtěl-li hospodář utéci, musel prý svůj grunt „obset“. Když druzí orali a seli, on také oral, vláčil, jen místo zrní zaséval plevy. Když byl s prací hotov, panství jej propustilo. A odtud má jedno místo v Poteči své jméno „Sběhlé“.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Poteč, i. č. 7, s. 76.

Poznámka: Vrchnost nedělala s uprchlíky žádné podobné dohody.

 

O Manovém manství

Na nynějším čp. 7 prý bývalo „zemanství“. Zemani prý měli právo honit zvěř až po Vizovické hory, jiná verze toto právo dokonce vymezuje Kroměříží, Valašským Meziříčím a Uherským Brodem, povinností zemanů naopak bylo vypravit v případě potřeby jednoho vojáka do vojska. Kdysi prý chtěl „vrchní Kavka“ (podle jedné z verzí to byl brumovský pán Zdeněk Kavka z Říčan) potečské „many“ o jejich výsady připravit. Pod všelijakými záminkami se chtěl na „zlatem psanou listinu“ podívat, ale zeman Mana Kavkovi nevěřil a listinu měl vždy jen na prsou, rozevřenou k  přečítání. Až jednou se listina dostala Kavkovi do ruky: už ji nevrátil - a poručil dobře ji uschovat v lednickém hradu v jakési věži. O této proradnosti se dozvěděl jeden voják jménem Mana a rozhodl se Kavkovi pomstít. Získal pro tuto věc další dva vojáky a vypravili se přes Vizovické hory do Kroměříže. A právě tehdy jel Kavka na své panství na obhlídku a oni jej v horách zabili. (Dodnes se tomu místu říká „Kavkova hora“.)

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Poteč, i. č. 7, s. 76. – Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 216.

Poznámka: Pověst ahistoricky volně pracuje s pojmy zeman a man. - Zdeněk Kavka z Říčan byl zastřelen někde u Zádveřic 19. 7. 1582, jeho osobnost pozdější tradice vykreslila poměrně negativně. Blíže srovnej Pokluda, Z.: O zlých vrchnostech. In: Časopis Matice moravské 121, 2002, s. 287-298.

 

 

Pulčín

O původu jména Pulčín

Jistý zeman jménem Pučina či Půlčina si s dovolením vrchnosti vystavěl na vysokém kopci dvorec (za to byl vázán povinností odvádět „med, přízi, kmín, liščí kůže a robotovat“). Ke dvorci patřily rozsáhlé pozemky, které Pučina před smrtí rozdělil mezi dvanáct synů: jejich dvory daly základ vsi pojmenované po jejich otci. (Stále se prý jednomu z gruntů říká „u pánů“.) - Jiná verze říká, že tento zeman zde byl poslán trestem.

Prameny: Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 220. – Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 40-53. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M-Ž. Praha 1980. - Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 84.

Poznámka: Jedna z variant této pověsti praví, že Pučina se usazoval na místě zaniklé vsi, Zubrůvky. Pulčín a Zubrůvka byly dvě vsi v katastru dnešního Pulčína, Zubrůvka zanikla koncem 15. nebo počátkem 16. století. Srovnej Pokluda, Z.: Držitelé hradu Brumova. In: Zlínsko od minulosti k současnosti 16, 199, s. 37.

 

Ludmilina skála

Na pulčínském hradě žil krutý loupeživý rytíř Konrád. Svou jedinou dceru Ludmilu přislíbil svému kumpánovi, rytíři Čeňkovi z hradu Vršatec (hrady obou pánů prý spojovala podzemní chodba). Ludmila však milovala jednoho myslivce. Čeněk si na milence jednou v noci počkal a myslivce – Ludmile před očima – zabil a shodil ze skály. Nešťastná Ludmila se však vzápětí vrhla za svým milým. Skála, která byla svědkem této tragédie, dostala po dívce své jméno.

Jiná verze pokládá Ludmilu za dceru myslivce. Do ní se zamiloval syn bohatého sedláka, jeho pyšný otec však nechtěl o chudé dívce ani slyšet. Oni se však scházeli dál: když pak bylo třeba, aby rodiče požehnali již nevyhnutelnému sňatku, sedlák byl stále neoblomný. Nešťastná Ludmila si proto skokem ze skály vzala život.

Prameny: Ruda, Z.: Věrná láska /Pověst/. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 9-11. - Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. Tamtéž, s. 40-53.

 

Kožený most

Kdysi byly Pulčíny spojeny s Čertovými skalami koženým mostem (podle jiné verze most spojoval zámky lidečský a pulčínský; další verze mluví o vzdušném mostě mezi pulčínským hradem a lidečskými skalami, po němž jezdili pekelníci), zlý pulčínský pán na ten podivný nápad přišel při jedné z divokých pitek. Ale když most dostavovali, chyběla mu k dokončení jedna kůže. Už byl kvůli mostu v celém okolí dobytek vybitý a pán poručil, aby vzali krávu i chudé vdově, přitom ta kravka znamenala pro vdovu živobytí. A tak žena pána proklela: „Bodaj jste sa propadli do lůna zemského aj s vaším koženým mostem!“ A hrad se i s mostem propadl do země.

Prameny: Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 40-53. - Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 85. Text otištěn také v práci Odehnal, P.: Lidečko. Kapitoly z historie obce. Lidečko 2001, s. 261.

 

Zkáza pulčínského hradu

Pulčínský hrad měl podle pověstí stávat v trati Hradisko a byl prý nedobytný. Jeho pán byl ale krutý a k poddaným zlý (těžká robota, velké daně). Jednou jej poddaní prokleli a – hrad se najednou propadl do země. Tam, kde bývaly komnaty jsou dnes vidět jen skalnaté „jizby“ – „Izby“.

Jiná verze popisuje zkázu hradu takto: když pán zase jednou pořádal divokou pitku za „krvavé peníze“ poddaných, byly slyšet až do vsi hrubé kletby, bohapustý smích a klení. Najednou se ozvaly velké rány, rachot, praskání dřeva a na hradě „jako by se sto čertů chechtalo“. Ráno v místech hradu našli vesničané jen ohořelé trámy a hromadu kamení, všude byla cítit síra… Na propadlišti pak dlouho ani tráva nerostla. Z podzemí někdy lidé slyší bít zvony.

Prameny: Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 40-53.

 

Poklady v podzemí

Rytíř Konrád nashromáždil svým loupeživým životem mnoho pokladů, které ukryl v podzemních sklepeních. Tyto sklepy jsou ale takřka nedostupné, neboť jsou (stejně jako ostatní pulčínské poklady) hlídány černými psy, divokými koňmi (mezi nimi vyniká bílý kůň) či divokými sviněmi. Ukrytému zlatu (mj. je nasypáno v bezedné studni) vládne kohout, stříbru kačena a velké bohatství soli střeží husa. Klíč od hlavní brány k pokladům (na svatého Jana Křtitele skály plápolají ohněm a v pravé poledne svítí slunce přímo do brány) nosí na svém prsteníku bílá paní, k bohatství může člověka dovést i shrbená stařenka v bílé plachetce, která se ve skalách někdy objevuje. Podle jiných vládnou pokladům černokněžníci, kteří z nich podle potřeby rozdávají chudým poctivým lidem. Na Hradisku je studánka, které se říká Zlatá, neboť z ní vytéká voda tekoucí přes všechny zbojnické poklady. A stává se, že se poklady v podzemí potí a jejich zlatý pot pak na svých kopýtkách roznášejí pasoucí se ovce…

Prameny: Městské muzeum Valašské Klobouky, Archiv, K 32/2 (strojopis paní Ludmily Vráželové (1924), pulčínské kronikářky). - Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 224-225. – Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 40-53.

 

O pulčínských schodkách

K místům, kde býval hrad, vede jen jedna špatná cesta zvaná Zámčisková. V poslední chaloupce vsi Pulčín směrem ke skalám bydlel starý bača s malým chlapcem, Jurkou, který lidem ze vsi pásl ovce a kozy. Jednou si Jurka vylezl až na vrcholek skal, kde bývala kdysi hradní věž, však po ní dodnes zůstaly ještě tři schody. Chlapec se rozhlížel, ale když chtěl slézt dolů, nijak mu to nešlo, bál se. Z jedné strany strmá skalní věž, z druhé strany viděl v „propadlisku“ jen vršky stromů. Najednou se před ním objevil malý mužíček, celý šedý, v ruce kladivo jakoby ze zlata.  Když si chlapec mužíčkovi postěžoval, ten třikrát zapískal a udeřil kladivem do skály. Ozval se velký lomoz, jako by se celé skály valily do potoka: Jurka si skryl hlavu. Když vše utichlo, mužíček už tam nebyl. A chlapec zjistil, že z jedné strany je sice stále příkrá skála, ale z druhé strany byl najednou mírný chodníček, jako by se skála rozestoupila.

Prameny: Bětuňáková–Ptáčková, M.: Pověsti a vyprávěnky z Půlčína. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1961/I, s. 24. - Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 85-86.

 

O černokněžníkovi v Hrubčenkách

Ve vsi dřív bývalo mnoho miškářů (zvěroklestičů), kteří chodili „na miškůvku“ do Ruska i Polska. Jednou prý přišel z cest starý Kamenář a znavený lehl doma na lavici. Najednou se v jizbě zatočil vítr a před Kamenářem stál vysoký muž v černém dlouhém kabátě a špičatém černém klobouku. Prosil sedláka, aby s ním šel ke skalám a ukázal mu, kde jsou Hrubčenky, že se mu dobře odmění. A protože strýc měl peníze rád, doprovodil pána do Hrubčenek. Ten zamířil rovnou k vysokému jalovci a přikázal Kamenářovi, aby jej pozdvihl. A pod jalovcem se objevil železňák plný zlatých peněz. Černý pán sedláka vybídl, aby si za svou pomoc nabral dvě hrsti, a poslal jej domů. Tomu však poklad vrtal stále hlavou, dvě hrsti se mu najednou zdály málo, a tak se druhého dne vypravil pro další zlato. Železňák opravdu našel, ale byl plný kamení. Rozmrzelý strýc se vrátil domů, aby se potěšil alespoň s tím, co má, jenže – i v truhle našel jen kamení. Tak černokněžník potrestal sedlákovu lakotu.

Tento příběh je znám ještě v jiné podobě. Miškář sloužil u jednoho bohatého pána v Polsku. Pán mu řekl, že odměnu mu dá až na Pulčínách, v Hrubčenkách. Miškář se divil, že pán ta místa zná, ale když začas přišel do Hrubčenek, pán tam na něj čekal. Kázal mu potom pozdvihnout jalovec, pod kterým se objevil kotlík plný dukátů, a ať si prý vezme za odvedenou práci odměnu. Miškář si vzal dukát a v duchu si myslel, že později se vrátí a nabere si víc. Jenže pak už jalovec nenašel a tak mu zůstal jen ten jediný dukát.

Další varianta příběhu přivádí na scénu místního kováře. V čp. 3 bydlel prý kovář, kterému se jednou (bylo to na Květnou neděli) zdál sen: kdosi jej budil a nabádal ho, aby vzal kovářský okutač a šel do Skalí. Kovář se probudil, ale v jizbě nikdo nebyl. Tak se stalo třikrát, takže kovář se nakonec opravdu vzal a šel s okutačem ke skalám. Chodil tam, ale nic zvláštního se nedělo. Chvíli přecházel a pak si sedl do trávy. Když v zamyšlení hrábl několikrát do země, narazil na cosi tvrdého. Odhrabal tedy opatrně hlínu a – objevil měděnou nádobu plnou zlata. Najednou se kolem přehnal divoký kůň, jemuž z nozder šlehal oheň. Kovář měl ale oči jen pro poklad. Když se pak natahoval, že hrnec vytáhne, cítil, že se k němu z boku žene divoký kanec – z huby mu šlehaly jiskry. Otočil se k divočákovi a - najednou zmizel kanec i poklad. Kovář si vše srovnával v hlavě, když tu k němu Zámčiskovou cestou přijel krásný kočár tažený dvěma páry běloušů. V kočáře seděla krásná bílá paní, na prostředním prstě pravé ruky měla navlačený zlatý klíč, která kováři řekla, že poklad mohl být jeho, kdyby se jen neohlédl. A prý mohl být jeho i klíč od ostatních pokladů skrytých ve skalách…

Poslední známá verze uvádí na scénu tajemného muže a kováře. Kovář kopal na označeném místě a vykopal poklad: nelekl se medvěda, neuskočil před splašeným zajícem, ale když nad sebou viděl viset na tenoučké niti mlýnské kolo, uskočil. Muž pak kováři řekl, že chybil a že přišel o poklad, který jeho rodu mohl vystarat až do čtvrtého kolena.

Prameny: Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 40-53. - Bětuňáková–Ptáčková, M.: Pověsti a vyprávěnky z Půlčína. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1961/I, s. 25-26. - Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 88-89, 92.

 

Voják a bílá paní

Obdobou výše uvedených příběhů je i pověst o vojákovi a bílé paní. Voják (o dovolené) prý jednou potkal ve skalách bílou paní, která se s ním dala do řeči a jíž si postěžoval na svou bídu. Paní dovedla vojáka na místo, kde býval hrad, a ukázala mu, kde má kopat. A nabádala ho, aby ničeho nedbal, ať se bude dít cokoli. Poté paní zmizela. Voják poslechl a narazil na kotel plný peněz. Najednou ale viděl, že je obklíčen hladovými vlky: dodal si odvahy a vlci po chvíli zmizeli. Za chvíli se však objevilo kolem něho vojsko, všechny pušky mířily na vojáka: on ale opět statečně neustoupil. Dotřetice se však na něj z nebe snášel roj čertů, kteří se po něm užuž natahovali. To voják nevydržel a utekl.

Prameny: Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 40-53.

 

Zbojníkův odkaz

V Uherském Brodě se kdysi konala poprava zbojníka, kterého chytili v Lomenském průsmyku. Zbojník si před popravou vyžádal, aby mohl lidem něco říci. Ptal se, je-li mezi přítomnými někdo z Lidečka nebo z Pulčín. A byl tam právě jeden člověk z Lidečka: zbojník mu řekl, že je už posledním z jejich bandy a proto že tomu Lidečkovjanovi předá tajemství, kde jsou ukryty hromady naloupeného zlata, stříbra, ale i mnoho beček vína. Vše je prý na Pulčínských skalách v trati Pod zbojnickým, označené kamenem, na němž je vyryt nůž a meč. Ten člověk vzal potom celou rodinu a hledali to místo, hledali mnoho dní a hledali i mnozí po nich, ale nikdo nikdy tuto skrýš nenašel.

Prameny: Městské muzeum Valašské Klobouky, Archiv, K 32/2 (strojopis paní Ludmily Vráželové (1924), pulčínské kronikářky).

Poznámka: Obdobný příběh zapsali také J. Fojtů (srovnej Brumov – Zbojníkův odkaz) a L. Portlová (srovnej Lipina – Zbojníci z Vincúcha). Stejným způsobem se o pokladu dozvěděl i vlachovický Marcaník. Srovnej Vlachovice – Marcaníkova legenda.

 

Kravský krchov

Jedna zdejší rokle se jmenuje Kravský hřbitov. Podle jedné verze si loupežníci (zbojníci) z pulčínského hradu přilepšovali krádežemi dobytka. Ztratila-li se někomu kráva, říkali lidé, že „krávu pochovali“. Nedaleko rokle má být kámen, v němž jsou vyryty puška, meč a čáka. Kámen označuje místo, kde loupežníci uschovali lup, odvalit jej mohou jen čtyři muži. Další zbojnické motivy jsou ukryty již jen v názvech tratí Zbojnická a Zbojnický sklad, jedna pulčínská skála se jmenuje Zbojnický kostel (hodiny tam prý dvanáctkrát odbíjejí poledne).

Druhá verze příběhu o Kravském krchově je prostší: do rokle prý spadla nejedna zatoulaná kráva zdejších usedlíků.

Prameny: Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 40-53.

 

Českobratrský stůl, Sbor, Kazatelna a Bratrská stezka

Vypráví se, že v době pronásledování Českých bratří se jedna jejich skupinka skrývala v pulčínských skalách. Jejich pobyt zde mají dokládat názvy Českobratrský stůl (nebo jen Stůl), Sbor (je zde i jeskyně, kde se prý bratří schovávali za špatného počasí), Kazatelna a Bratrská stezka. Je zde prý i dlouhá podzemní chodba, kterou Čeští bratři údajně v době zvýšeného nebezpečí utíkali do Uher.

Prameny: Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 40-53.

 

Rozpuklý kopeček

V katastru obce je také kopec zvaný Ilešházka, kde prý bývala salaš. U tamního bači sloužil pasák, který byl dobrým běžcem, a ten se jednou s bačou vsadil, že než uvaří žinčici, tak on doběhne na protější kopec, vzdálený asi dvě hodiny chůze. Až tam prý doběhne, tak zatroubí na znamení, že je u cíle. Sázka byla přijata a pasák opravdu do cíle doběhl dřív, než byla hotová žinčice. Sotva dýchal a když chtěl zatroubit, musel posbírat zbytky sil a – roztrhl se, rozpukl! (Dnes se kopečku říká Kučný, podle sedláka, kterého zde zabil jeho pacholek: tento pacholek chodil Kučnému za ženou…)

Prameny: Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 40-53. – Vyprávění paní Ludmily Vráželové (1924), pulčínské kronikářky.

 

Býčí jáma

Ve skalách je také jeskyně zvaná Býčí jáma. Jeskyni prý totiž obýval býk, kterého k nedaleké studánce vodila napájet jedna dívka. V létě i v zimě údajně vystupuje z jeskyně pára, snad z nozder tohoto býka.

Prameny: Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 40-53.

 

O velikém ptačisku

Pulčínský pasekář Juga–Nádhorský prý kdysi zažil podivný příběh. Zasel kdysi na jedno pole nedaleko skal pohanku a ona ne a ne vyrůst. Přišel na to, že políčku stíní obrovský pták, který sedal na nedaleké skále, a tak se rozhodl ptáka zabít. Už se snášela noc, ptáka však na skále nezastihl. Tu mu cosi drclo do čepice a ta se pomalu začala zvedat z hlavy. Pasekář se otáčel, ale nikde nikdo, pak ale zjistil, že se mu čepice zachytila o srpek vycházejícího měsíce. Tak tak, že na ni ještě dosáhl! Najednou uslyšel za sebou hluk: pták přistál na skále, strčil hlavu pod křídlo a usnul. Pasekář mu „ve jmeno boží“ uťal hlavu. Druhý den ptáka odvezl domů na voze, z masa nadělal klobásy a jel je prodávat na jarmark do Klobouk. Na řezání klobás si vzal pilku, ale protože už se mu nevlezla na vůz, uvázal si ji na provázek přes záda. Cestou do Klobouk trochu klimbal, v duchu počítal, kolik peněz vydělá, před městem ale zjistil, že vůz je podezřele lehký. Co se nestalo: provázek s pilkou se mu drncáním vozu postupně rozvazoval, a to tak, že pilka uřezala polovinu jednoho z koní a odřezala vůz! Z vrbového proutí pasekář rychle dopletl koni zadek a jel hledat, co ztratil. Z vozu zůstaly jen železné součásti, z klobás nic. Všechno snědli vlci. Z ptáka tak pasekáři zůstala jen hromada peří: z těch větších brk si alespoň udělal plot…

Prameny: Fojtů, J.: Pověsť o velikém ptačisku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách , 1958/I, s. 5-6.

 

Kryštovka

Ve vsi žil jeden kovář, který s pomocí knížky zvané kryštovka uměl převádět mračna a bouřky, ale uměl tak utišit třeba i splašené koně. Nesměl ovšem v té chvíli mít na sobě košili v pátek napřadenou, v pátek tkanou a šitou a ani nesměl sníst v pátek pečený chleba. Jednou šel se sousedem z hospody domů a na sousedově zahradě se pásli nějací koně. Kovář ale sousedovi řekl, ať koně nechá na pokoji, a soused mu to slíbil. Když ale kovář zašel do chalupy, začal po koních házet kamení. A koně se splašili a běželi na něj, sotva že se stačil schovat ve své chalupě. Jenže dům se najednou začal celý zvedat! Sedlák zděšeně běžel pro kováře: ten mu sice řekl, že měl dát koním pokoj, ale vzal knížku, začal z ní číst – a koně se uklidnili. – Jindy šel kovář do Pozděchova a najednou se za ním objevil kůň a stále šel za ním, stále rychleji. Kovář vytáhl kryštovku, kterou na cesty nosil s sebou, začal z ní číst a – kůň se zase ztratil.

Vypráví se, že se kdysi ke vsi blížila velká bouřka a lidé se báli, že kroupy potlučou celou úrodu. Kovář popadl knížku, běžel na kopeček a začal se modlit a číst z knížky. Najednou se z nebe ozval hlas, který kováře vyzval, aby si sundal tu špinavou košili, co měl na sobě, a odhodil ji. Kovář tak učinil: všechny mraky se náhle stáhly do jednoho místa a kroupy tloukly do košile, že z ní nezbyla ani niť. Ale jinam nespadla ani dešťová kapka! Od té doby kovář věděl, že mraky může převádět jen v čisté košili.

Zkušenosti někdy kováři dovolily zasáhnout i bez knížky. Jednou převáděl bouřku tak, že zvedl ruce a pozpátku se modlil (Otčenáš, Zdrávas a Věřím). Bylo nutné jít pomalu a nesplést se (pro jistotu si ale vytáhl špendlík z košile). Už byl daleko za vsí, modlil se potřetí a najednou se spletl! Rychle si proto sundal košili, hodil ji za sebe a utíkal se schovat do lesa. Tak tak, že se stihl skrýt: košile byla roztrhaná, ale ve vsi bouřka neudělala žádnou škodu.

Stalo se ovšem, že kovář o kryštovku přišel. Měl tenkrát půjčeného králíka, kterého nechal ve světnici se samičkami, a šel na pole - byly žně. Znenadání se ke vsi blížily černé mraky. Utíkal proto pro knížku, hledal ji v úkrytu, ale našel tam jen půjčeného králíka, okousané knižní desky a chomáč drobných papírků. („Ešče zahlédl, jak si kutrc packú oprašuje zbytky knižky, keré mu ostaly na jeho kožuchu.“) Kovář nemohl věšet hlavu: utíkal na pole, aby lidé rychle dodělali, co bylo rozdělané, zkusili to zakrýt a utíkali se schovat před bouřkou…

Prameny: Havlíček, B.: Pulčínské pověsti /Poznámky ke studiu lidových prosaických tradic na Valašskokloboucku. In: Zprávy okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/I, s. 40-53.

 

Volba rychtáře

Pulčínští chlapi odcházeli už počátkem jara do světa, miškovat, a vraceli se až na svatodušní svátky. Když se všichni sešli doma, vyřídili vše důležité – a také volbu rychtáře. Všichni prý měli z cest dlouhé vousy: sesedli se v hospodě, vousy položili na stůl a do středu stolu dali veš. Komu vlezla do vousů, ten se stal rychtářem. Tak se to alespoň vypráví…

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 38.

 

 

Rokytnice

O původu jména Rokytnice

Název je pravděpodobně odvozen od přídavného jména „rokytná“: rokyta je druh vrby. Jméno tedy označuje ves, kde jsou rokyty, rokytné místo.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Rokytnice, i. č. 1, s. 69. - Hosák, L.-Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 375-376.

 

Pytlákův poklad

Ve vsi žil kdysi švec, který rád pytlačil. Jednou byl opět v noci v lese, když se kolem jeho úkrytu prohnali dva chlapi a právě do křoví, kde byl švec schován, zahodili dva pytle. Brzy po nich se kolem ševce přehnali i dva pohraničníci na koních. V těch pytlích byl výborný tabák – pašovaný!, který si švec dlouho užíval, ale nikdy neprozradil, kde k němu přišel. 

Prameny: Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 65-66.

 

 

Sidonie

O původu jména Sidonie

Roku 1788 dal hrabě Jan Křtitel Ilešházy, majitel panství brumovského, vykácet kus lesa a v tom místě byla postavena dílna na sklo. Při dílně se usadilo několik kopaničářů, huť dostala jméno po ženě zakladatele, Sidonii. Přídavné jméno svatá zřejmě vzato analogií od sousedního Svatého Štěpána, neboť církevní kalendář svatou Sidonii nezná. Po roce 1989 se přívlastek do názvu obce nevrátil.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Bylnice, i. č. 1, s. 19. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 441. – Sába, F.: Sklář objevil Vlář. Z historií obcí Sidonie a Sv. Štěpán. Štítná nad Vláří 2001, s. 6-7. - Sladkowski, M.: Vznik obecní samosprávy ve sklářských osadách Svatá Sidonie a Svatý Štěpán. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, III, 1/2002, s. 32.

 

 

Slavičín

O původu jména Slavičín

Název je odvozován od osobního jména Slavík, Slavica (starší literatura nabízí i tvary Slavata, Slavěta), což jsou lidovější podoby některého z osobních jmen obsahujících komponent –slav.

Prameny: Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 238. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 458-459.

 

O počátcích Slavičína – verze cyrilometodějská

Na své cestě Moravou se chtěli ve Slavičíně, v malé osadě, jíž vládl vladyka Slavěta, zastavit věrozvěsti Cyril a Metoděj. Ale vladyka je nenechal vstoupit na své území, a proto si postavili v lese provizorní kamenný oltář a pro několik věrných sloužili mši. Ke konci jejich mše na ně ale místní pohané vtrhli a z kraje je vyhnali, a to ještě dříve než stihli dát požehnání. A protože s sebou svaté požehnání věrozvěsti odnesli, práce se ve Slavičíně nikomu nedařila a peněz bylo málo. Tak museli zdejší lidé chodit za výdělkem do světa.

Prameny: Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 238. - Müller, F.: Báje a pověsti z kraje mezi Starým a Novým Světlovem. Bojkovice, bez datace, s. 40.

 

O počátcích Slavičína – verze svatovojtěšská

Traduje se, že se Slavičín nachází v místech, kde se na  své cestě z Uher do Čech zastavil svatý Vojtěch, který zde měl dokonce kázat a křtít. Vojtěch tehdy s družinou nocoval na jednom vršku, na protějším vrchu prý stával hrad, jehož paní byla slepá. V noci nemohla spát, přistoupila k oknu s tváří obrácenou k Vojtěchovu tábořišti a zdálo se jí, že vidí jakousi zář. Byl tam rozložen oheň: čím více do něj paní upírala oči, tím zřetelněji oheň viděla, až nakonec prohlédla úplně. Když se druhého dne na to zázračné místo vypravila s družinou, setkala se s Vojtěchem, který ji záhy také pokřtil. Ale nabízené peníze Vojtěch nepřijal: řekl paní, ať raději nechá zbudovat kostel. Stalo se. Na místě Vojtěchova noclehu dala paní postavit kostel a z jejího syna se stal kněz. Slavný čin pak dal jméno i tamní osadě, Slavičínu.

Prameny: Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 233,237-238. - Müller, F.: Báje a pověsti z kraje mezi Starým a Novým Světlovem. Bojkovice, bez datace, s. 38.

Poznámka: Část hřbitova při kostela bývala nazývána „hradisko“ a prý tam byli pohřbeni bohatí měšťané z Uherského Hradiště. Srovnej Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 237.

 

Gradca

Podle pověsti stávalo mezi dnešním Slavičínem a Vasilskem u Rudimova slavné a veliké město, sídlo dvanácté velkomoravské župy.

Prameny: Kohoutek, J.: Slovanské a středověké osídlení. In: Nekuda, V. (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 137.

Poznámka: Uvedená lokalizace odpovídá umístění rozsáhlého mohylníku v trati „Gradca“, datovaného do 9.-11. století (s největší intenzitou pohřbívání v tzv. mladohradištním období).

 

Hastrman

Jeden dědeček pásal krávy na Lukšíně a jednou na podzim si rozdělal oheň, aby se ohřál a upekl si brambory. Najednou přišel k ohni malý chlapec a brambory začal vytahovat. Dědeček se po něm ohnal, ale on se jen ušklíbl a skočil do Lukšínského potoka. - Jiné vyprávění je o vodníkovi, který se objevoval u Výpustě: ten se ale u ohně jen hřál a nic zlého nedělal. – A před kapličkou, u bývalého mlýnského náhonu, vídali někdy lidé poskakovat lopuchový list („lopún“). Jednou se ztratil tak, že vyletěl na stavidlo a se smíchem skočil do vody.

Prameny: Malíková, E.-Polášková, J.: Lidové tradice Slavičínska v podání pamětníků (národopisné zlomky o Slavičíně a okolí). Zlín-Slavičín 2001, s. 33. - Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 92.

 

Bílá paní  v „Tykovém“

U polní cesty (zvané „Včelínková“), která odbočuje vpravo od silnice vedoucí k Lipové, stávala stará hruška. U ní se prý v pravé poledne zjevovala bílá paní: vysoká postava v bělostné říze, hlava na úrovni koruny hrušky, vlasy rozčesané a smutný pohled do údolí. Nejvíce ji zde vídali pasáčci. Pak ale někdo pověsil na strom obrázek Panny Marie s Ježíškem a od té doby tam již nikdo bílou paní neviděl.

Prameny: Malíková, E.-Polášková, J.: Lidové tradice Slavičínska v podání pamětníků (národopisné zlomky o Slavičíně a okolí). Zlín-Slavičín 2001, s. 32.

 

Hastroši

Slavičínští formani se na svých cestách nejednou setkávali s hastroši (jinde se jim říkalo světlonoši). Ti se navěšeli na vůz, že s ním koně nemohli hnout, a nepomáhalo ani šlehání bičem, ani modlitba. Pomáhalo jen bohapusté klení.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 70. - Malíková, E.-Polášková, J.: Lidové tradice Slavičínska v podání pamětníků (národopisné zlomky o Slavičíně a okolí). Zlín-Slavičín 2001, s. 34. - Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 92.

Poznámka: Na cestách bylo možné potkat i malého chlapce s hlasem dospělého chlapa: byl drzý, jen se posmíval. Srovnej Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání, s. 72.

 

Holíkov a Blýšticko

U bývalého panského dvora Holíkov prý po staré nevšovské cestě jezdíval černý bezhlavý kočí a hlasitě volal: „Prrrr!“ – V lesích na Blýšticku bývalo údajně slyšet veliký hluk a naříkání: lidé se toho báli.

Prameny: Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 92.

 

Slavičínský recept, jak spatřit čarodějnici

Kdo chtěl vidět čatrodějnici, přinesl si na vánoční půlnoční mši do kostela dřevěnou stoličku, v níž nebyl jediný hřebík. Při pozdvihování pak bylo nutné vstát a podívat se dírkou té stoličky směrem k oltáři. Při splnění těchto podmínek bylo možné uvidět čarodějnice, jak stojí zády k oltáři.

Prameny: Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 92.

 

Neřádná šestinedělka

Vypráví se, že jedna šestinedělka ze Slavičína se místo řádného sezení doma procházela za silného větru po venku. Byla za to také potrestána: vítr ji vzal a odnesl až na Petrůvku.

Prameny: Brzobohatý, D.: Pohádky a pověsti ze Slavičínska. Slavičín 2001, s. 92.

 

 

Smolina

O původu jména Smolina

Jeden z výkladů odvozuje název vsi od osobního jména Smola, které pochází od apelativa „smola“ (tedy smůla stromu, ale i pech, neštěstí). Další možností je odvození přímo od slova „smola“: název vsi pojmenovává místo, kde je „smola“, pryskyřice. (Dva potoky řečené Smolín uvádí již zakládací listina vizovického kláštera (1261)).

Prameny: Boček, A. (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, III. Olomouc 1841, č. 324, s. 315. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 468.

 

 

Střelná

O původu jména Střelná

Jazykověda upřednostňuje původ názvu od adjektiva „střelná“, tj. rychle, prudce tekoucí – voda. Jiný výklad uvádí, že název je odvozen od střelců, strážců chránících průsmyk (strážní ves).

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 503-504.

 

Stodola na hranici

Na moravskoslovenské hranici stávala kdysi stodola jednoho ze střelenských občanů. Kdykoli prý z této stodoly trčely oje ven na slovenskou stranu, ledničtí drábi je utínali.

Prameny: Matocha, J.: Střelná. Pamětní kniha. Střelná 1994, s. 16.

 

Do bezpečí

Traduje se, že původně bývala ves níže v Lyském průsmyku, v místech, kde stojí několik chat, označovaném jako Strelenka. Z tohoto místa měly obyvatele vyhnat neustálé vpády Uhrů.  A právě v době těchto nebezpečí hledali vesničané úkryt v hradisku v Tisůvku.

Prameny: Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 249. - Matocha, J.: Střelná. Pamětní kniha. Střelná 1994, s. 16.

 

 

Svatý Štěpán

O původu jména Štěpán

Roku 1815 založil majitel panství brumovského, hrabě Štěpán Ilešházy, skelnou huť, kterou pojmenoval po svém patronu.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Bylnice, i. č. 1, s. 17. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 558. – Sába, F.: Sklář objevil Vlář. Z historií obcí Sidonie a Sv. Štěpán. Štítná nad Vláří 2001, s. 31. - Sladkowski, M.: Vznik obecní samosprávy ve sklářských osadách Svatá Sidonie a Svatý Štěpán. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, III, 1/2002, s. 32.

 

 

Štítná nad Vláří

O původu jména Štítná

Název je odvozen od slova štít (něm. Schild): slova štít, štítonoš naznačují, že šlo o osadu s manskou příslušností k brumovskému hradu.

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 564. - Kohoutek, J.: Štítná nad Vláří. In: Nekuda, V. (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 606.

 

Jak se Štítná ubránila Kurucům

V roce 1704 Rákoczyho povstalci (Kuruci) napadli brumovské panství, jejich část zamířila ke Štítné. Štítňané se o nich brzy dozvěděli, takže zatímco ženy, děti a dobytek hledali úkryt v horách, muži se ozbrojili a čekali. V trati „Mezicestí“ Kuruce napadli a porazili je. Těla Uhrů, kteří v boji zahynuli, pohřbili Štítňané v hluboké šachtě a na památku vítězství vystavěli nedaleko kostela boží muka. Od té doby se Kuruci Štítné vyhýbali.

Prameny: Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 254.

 

Ohnivá bečka

Podožiny u Štítné jsou stráň plná hrbolů, staří lidé vyprávěli, že jsou to hroby vojáků. Když tam dědeček Saňák kdysi pásl při půlnoci koně, stalo se, že ze země najednou vyšlehly plameny a pak se vyvalily ohnivé bečky, které se kutálely strání dolů, potom zas nahoru – a po chvíli se propadly zpět do země. Říká se, že tam býval hrad a že ty bečky jsou plné peněz, ale nespravedlivě nabytých, a proto nemohou shořet.

Prameny: Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 77.

 

 

Študlov

O původu jména Študlov

Název je buď odvozen od osobního jména Ščudla (tak usuzuje i lidová etymologie, jež ve Ščudlovi vidí zakladatele vsi), které pochází od apelativa „ščudla“, a nebo má původ přímo v uvedeném apelativu. Slovo „ščudla“ označovalo vratidla na soukenickém stavu.

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 566.

Poznámka: S tkalcovskou terminologií se setkáváme i v případě Návojné. Názvy těchto obcí by tak mohly mít jaksi popisný, charakterizující význam.

 

Úvezle a Tuchyňské louky

Čekaj ňa, můj milý, na tuchyňských lůkách,
tam ti já ukážu, tam ti já ukážu mozole na rukách.
Mozole na rukách, mezi pleci rány,
co nám podělali ti návojští páni.

Idem do roboty, hvězdičky svítíja,
moje kamarádky, ty návojské cérky, na podhrádce spíja.
Ti návojští páni, to sú grobijáni,
púščajú z roboty, až zvoní klekání.

Klekání zvóníja, devět hodin tříšče,
tá naša večeřa nám v čelusťách kyše.
Dyž konopě plejem, stójí, enem káže,
na každú travěnku čaganem ukáže.

Proklatá potvoro, vidíš tú trávu,
já ti ty očiska čaganem vyšťářu.
Dyž vy nám očiska, my vám zas fúsiska
opucujem nimi od hnoja botiska.

Prameny: Vetterl, K.: Lidové písně a tance z Valašskokloboucka, část II. Praha 1960, s. 104–105, č. 86a. - Havlíček, B.: Nástin vývoje Valašskokloboucka v polovině19. století. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1966/II, s. 9.

Poznámka: Tuchyňské louky jsou na moravsko-slovenském pomezí. Obec Študlov měla již v roce 1805 velký spor s vrchností, kdy vrchní z Návojné zavolal na rebelanty vojsko, v letech 1841-1852 se obec s vrchností soudila – neúspěšně - o les „Úvezle“. Obecní část tak byla spojena s panskou, obec získala jen finanční odškodnění. Dodnes se tu vypravují pověsti o „zlém pánu“, který připravil Študlovjany o „Úvezle“. Srovnej Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 255-256.

 

 

Tichov

O původu jména Tichov (dříve Cíchov)

První chalupa údajně stála v humně blíže nového mostu (dle kronikářského zápisu z roku 1900), „kde dosud ukazuje se staveniště a místo, kde bývala studna“. Obyvatel chalupy se jmenoval Cícha.

Jazykověda usuzuje, že název vsi pochází od osobního jména Čichla, které je lidovější podobou některého ze jmen začínajících na Čá-, Čé-, Čie-, Čí-, přičemž tato jména pocházejí od slovesa „čajati“, „čekati“. Nelze ovšem vyloučit i motivaci osobním jménem Tich (literatura nabízí i jméno Těch).

Prameny: SOkA Zlín, Národní škola Tichov, i. č. 110, s. 1. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 590. - Kohoutek, J.: Tichov. In: Nekuda, V. (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 612.

 

Knězovica

V trati „Úprzla“ je studánka zvaná Knězovica, u níž prý stával kostel a bydlel tam kněz. Koncem 19. století (dle kronikářského zápisu z roku 1900) tam dokonce byly vykopány kamenné schody (třístupňové) a nalezly prý se tam i podzemní skrýše, v nichž se lidé ukrývali v době nebezpečných vpádů. – Jiná verze upřesňuje, že úkryt zde vyhledávali lidé především v době kuruckých vpádů a že v těch místech kloboucký kněz sloužíval mše: na zmíněných schodech prý býval oltář.

Prameny: SOkA Zlín, Národní škola Tichov, i. č. 110. - Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 143.

 

Ptáčníci

Ve vsi žili kdysi dva bratři, Bělaškové-Eliáši. Oba byli nadšení ptáčníci, ale štěstí přálo víc tomu mladšímu, který se proto tomu staršímu posmíval. Ten starší se jednou rozzlobil a šel mladšímu nařezat jabloň, kde měl nastražené. Další den našli toho mladšího pod stromem s nalomenou páteří: umíral dva roky. Ale ten starší trestu neunikl: zanedlouho spadl z třešně a – zlomil si páteř. Za dva dny zemřel.

Prameny: Fojtů, J.: Vzpomínky na staré ptáčníky v Tichově. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1961/I, s. 32. - Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 58.

 

Do Cichova na móresy

Kdysi prý byli lačnovští hoši v Tichově na hodech a poprali se tam s místními. Lačnovští ovšem utržili takový příděl ran, že se říkalo, že byli „v Cichově na móresech“. Vžilo se to jako úsloví.

Prameny: SOkA Zlín, Národní škola Tichov, i. č. 110. - Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 27.

 

 

Újezd

O původu jména Újezd

Ze 13. století je zaznamenán souběžný název Wildberg (přesněji Wilperkc či Wilperk, tedy „divoká hora“) a „Vgesd“. Apelativum „újezd“ označuje objížďkou (nejen kontrolního charakteru) ohraničené území, obsahující obvykle vedle převažujícího lesa určeného k mýcení také louky a ornou půdu. Jde tedy o jméno vsi na vymezeném území. – Újezd prý byl založen na místě „staroslavného hradiska“, ale k tomu zřejmě daly podnět nedaleké – dodnes dobře patrné - zbytky středověké tvrze.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Újezd, č. př. 70/81, s. 15. - Boček, A. (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, III. Olomouc 1841, č. 324, s. 314 a 315. - Peřinka, V.: Vizovský okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1907, s. 230. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 635, 638.

 

Knězova borovina

V době vpádů Kuruců prý zdejší lidé i s knězem nalézali úkryt v trati „Knězova borovina“.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Újezd, č. př. 70/81, s. 17.

 

O zvonu, který svolával lidi do roboty

Když roku 1896 uhodil do kostelní věže blesk, tři velké zvony popukaly a dva malé se roztavily. A o jednom z těch malých zvonů se povídá tento příběh. Snad roku 1833 přišel farář Vavřinec Vebřík za jedním sousedem a říká: „Vezmi trakač a jeď se mnou na Plané díly.“ (Byl zde panský dvůr.) Když přijeli do dvora, farář se nikomu neohlašoval a hned: „Vezmi žebř, sdělej tenhle zvonec a vez do Oujezda.“ Jenže tím zvonem se lid svolával na robotu a pak zase propouštěl! Nikdo se nikdy nedozvěděl, kde vzal farář takové právo.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Újezd, č. př. 70/81, s. 4.

 

 

Valašská Senice

O původu jména Senice

Název vsi pochází od přídavného jména „senná“: odtud pak senná louka, senná stráň, tj. místo, kde bylo hodně sena. (Nebo i řeka, která seno z pobřežních luk odnášela.) - Traduje se, že ves založili lidé přišlí ze Seninky a novému domovu dali podle toho jméno. – Obecní kronika (1924) také zaznamenala verzi, že název je odvozen od seníků, jenže těch „zde asi nikdy mnoho nebylo, neboť i nyní jest zde sena málo“. Ale je také možné, že se ves jmenuje podle potoka, Sěnice (Syenicza), jejíž jméno je doloženo již k roku 1261. Jenže – kde se vzalo jméno potoka?

Prameny: SOkA Vsetín, Archiv obce Valašská Senice, i. č. 10. - Boček, A. (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, III. Olomouc 1841, č. 324, s. 314. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 436.

 

Shonby

Někam do poloviny 18. století je zasazena pověst vztahující se k nepokojům na moravskoslovenské hranici. Jedna strana zajímala druhé dobytek, pak jej zase vraceli, aby si vyvedli něco jiného. A docházelo i k bitkám, „shonbám“. Jednou se Uhři na Moravany vypravili i se zamrazeným, tedy mužem, jemuž se vyhýbaly střely. Ale na straně Moravanů stál také jeden zamrazený. Uherský zamrazený na Moravana posměšně zavolal: „Strielaj, Moravčíku!“ Ten zamířil a skolil Uhra jedinou ranou. Když Uhři viděli, že jejich zamrazený padl, rozutekli se - a od té doby už žádné shonby nebyly.

Prameny: SOkA Vsetín, Archiv obce Valašská Senice, kronika Národní školy v Senici, s. 8-9.

 

 

Valašské Klobouky

O původu jména Klobouky

Pověst o počátcích Klobouk vypráví o honech brumovských pánů (dle jedné verze šlo o panstvo z Brna) v hlubokých lesích. K občerstvení a odpočinku se prý scházeli na louce se studánkou (v místech dnešní kašny): aby studánku se znamenitou vodou snáze našli, označili si ji prý holí, na níž byl zavěšen klobouk (podle některých byl zelený). Osada, která v těch místech záhy vznikla, dostala od tohoto klobouku své jméno…

Jiná varianta situuje studánku do hlubokého lesa, její polohu signalizoval klobouk pověšený na vysoký strom.

Také se vypráví, že všichni chlapi z obce nosili klobouky, což v sousedních obcích nebylo zvykem. Když se pak zdejší ubírali na brumovský hrad k jednání, úředníci už je vyhlíželi, a když se ve svahu objevily klobouky, volali: „Klobúky už sú tu.“

Jazykovědci nabízejí tři možnosti: buď dal obci jméno klobouk (staročesky „klobúk“), nebo člověk/lidé s příjmením Klobúk, nebo je obec pojmenována podle tvaru okolních vrchů (topografický termín „klobuk“ ve smyslu vršek, pahorek.

Prameny: Ugwitz, A.: Místopis a dějiny města Val. Klobouk. Valašské Klobouky 1878, s. 15. - Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 51. - Müller, F.: Báje a pověsti z kraje mezi Starým a Novým Světlovem. Bojkovice, bez datace, s. 47. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 398. - Portlová, L.–Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 84.

Poznámka: Znaku města dominuje od 16. století (starší podobu neznáme) - v různých obměnách - klobouk. Srovnej Dřímal, J.: Znak města Valašských Klobouk. In: Vlastivědný věstník moravský 25, 1973, s. 135-143.

 

Jeleňovská

Kdysi byl ve zdejším kraji na lovu jelenů kralevic se svou milou. Dívka spadla z koně a - zabila se. Když kralevic uslyšel její zoufalý výkřik, zkameněl úzkostí. Jejich blízcí je nikdy nenašli, nad těly milenců se časem navršily mohutné mohyly: lidé jim později začali říkat Královec a Jeleňovská. A mezi jejich prsty, které se v poslední chvíli marně snažily spojit, protékaly jen slzy, potůček, který protéká mezi těly milenců…

Prameny: Odehnal, J. (st.): Jeleňovská. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, III, 1/2002, s. 57.

 

Cyril a Metoděj

Cyril s Metodějem se na svých cestách měli zastavit také u Klobouk. Pod lipami, u nichž byla na počest věrozvěstů roku 1863 postavena kaplička, prý svačili a dokonce zde měli ztratit nůž. Když se stala kaplička poutním místem, poutníci se prý stále pokoušeli tento nůž najít.

Prameny: Pověst nebyla ve studovaných materiálech zachycena. Zapsána podle poznámek Mgr. Josefa Odehnala (1946).

Poznámka: Při geometrickém vyměřování se zjistilo, že kaple stojí asi z jedné desetiny na klobouckém katastru, devět desetin stavby se pak nachází na katastru potečském. Pověst uvádíme u Klobouk, neboť zde je situována i ústní tradicí.

 

Kloboucký kostel

Traduje se, že při stavbě kostela stavitel zaměnil plány: dle klobouckého plánu byl prý postaven kostel v Lidečku (podle jiné verze má jít o kostel v Pruském) - a naopak.

Prameny: Jaroš, J.: Bilničané a Brúnovjané o Klobučanoch. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1968, s. 36.

 

O klobouckém špitálu

O původu špitálu se vypravuje, že paní Johanka Trčková z Lípy, manželka pana Zdeňka Kavky z Říčan, kdysi spatřila na jedné kloboucké ulici ležet bez pomoci ženu, nakaženou těžkou nemocí, kterou nikdo nechtěl přijmout do domu. To prý jí bylo pohnutkou k tomu, aby byl v místě, kde tuto ženu našla, zbudován přístřešek pro chudé staré lidi, chudobinec, špitál (1579).

Prameny: Ugwitz, A.: Místopis a dějiny města Val. Klobouk. Valašské Klobouky 1878, s. 20-21. - Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 61.

 

Jak Turci ukradli Klobučanům zvony

Když v druhé polovině roku 1663 útočili Turci na Klobouky, obyvatelé města se vždy statečně bránili a nepřátele zahnali: do boje Klobučany svolávaly kostelní zvony. Proto měli pohané na tyto zvony zlost, a tak se jich jednou v noci několik vypravilo (za zády obrovskou armádu) zvony ukrást. Podařilo se, zvony pak zakopali kdesi v horách za Študlovem. Kloboucký zvoník přišel na krádež až ráno, když chtěl zvonit klekání: musel zvonit umíráčkem, který tam Turci nechali. Klobučané si to ale nechtěli nechat líbit a vypravili se pomstít zlodějům. U Lysé se prý strhla velká bitva, v níž sice Klobučané pobili 400 Turků, ale nakonec museli velké přesile ustoupit.

Prameny: Müller, F.: Báje a pověsti z kraje mezi Starým a Novým Světlovem. Bojkovice, bez datace, s. 48-49.

Poznámky: Klobouky za zmíněných vpádů utrpěly velké škody a kloboucký kostel skutečně přišel o zvony, jak dokazují i dva současné zvony pořízené roku 1665. Toho roku ostatně pořizoval nové zvony i kostel lidečský (srovnej Odehnal, P.: Lidečko. Kapitoly z historie obce. Lidečko 2001, s. 43-44). Trestnou výpravu s potyčkou u Lysé ovšem ústní tradice převzala z událostí o čtyři desítky let mladších, z doby Rákoczyho povstání (srovnej tamtéž, s. 53-55).

 

Památník Andělíček

Na svazích Jeleňovské, ve Vyškově, se nachází památník zvaný Andělíček. Připomíná dobu vpádů druhé poloviny 17. a počátku 18. století, kdy se v těchto místech mnoho obyvatel skrývalo před nájezdníky.

Prameny: Jaroš, J.: Památník Andělíček. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, I, 1/2000, s. 57.

 

Kloboucké hody

Kloboucké tomášské hody jsou prý jen vypůjčené, protože vlastní hody údajně kdysi kloboučtí konšelé „zakramařili“ za holuby.

Prameny: Jaroš, J.: Bilničané a Brúnovjané o Klobučanoch. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1968, s. 36.

 

Podzemní chodby

Traduje se, že od kostela k radnici (a vůbec pod celým náměstím) je podzemní chodba, která měla sloužit v dobách nebezpečí jako úkryt. Podle některých spojuje podzemní chodba Klobouky s brumovským hradem.

Prameny: Pověst nebyla ve studovaných materiálech zachycena. Zapsána podle poznámek Mgr. Josefa Odehnala (1946).

 

Katův dům

O Červeném domě (čp. 194) se traduje, že to bývala katovna. Korýtkem, které ční z jihozápadní stěny domu do ulice, měla dokonce vytékat krev popravovaných zločinců.

Prameny: Portlová,  L.: Z pamětí starých Klobučanů. In: Zprávy Okresního musea ve Valašských Kloboukách, 1958/II, s. 24. - Odehnal, P.: Valašskokloboucké městské soudnictví v 16.-18. století. In: Zlínsko od minulosti k současnosti 18, 2001, s. 81-96.

Poznámka: Dům byl ovšem postaven až roku 1781, a to bratry Dobiášem a Benediktem Tomaštíkovými, soukenickými mistry. Tento ve své době nejzámožnější a nejhonosnější kloboucký dům nemohl být katovnou jednak z důvodu časového (Klobouky ztratily hrdelní právo v roce 1754), jednak z důvodu společenského (katův dům by nemohl stát na náměstí, nebyl by tak vznešený atd.). A co se týká korýtka, jinak kuchyňského odpadu, tak popravy nebyly prováděny v uzavřených objektech, ale naopak – z důvodů demonstrace práva - na otevřených prostranstvích. Co jistě zavdalo pověsti o katovi, byla jistě barva fasády domu, která je jinak pro konec 18. století poměrně typická. L. Portlová uvádí, že při jednom líčení někdy před polovinou 20. století byla údajně pečlivě oškrabána jedna okenní římsa, přičemž se zjistilo, že z 27 vrstev liček byly tři vrstvy bílé, vápenné, a všechny zbývající byly – červené. – Portlová zaznamenala ještě jiné vyprávění spjaté s tímto domem: hospodář prý musel odejít od rozestavěného domu do napoleonských válek a jeho žena pak dům postavila sama, a proto je prý tak starobylý, s pavláčkou, jako dříve všechny „v okršku městském“…

 

O čertově dohledu nad dodávkami sukna

Za napoleonských válek dostávali kloboučtí soukeníci velké zakázky a stálo je mnoho úsilí, aby sjednané kontrakty dodrželi. Prý ani neměli čas spát. A v noci měl dokonce město obcházet dráb, který soukeníkům nahlížel do oken, když stav mlčel. A snad proto zněl tenkrát rachot stavu v rytmu: „Byl tu čert? Byl, byl. Dávno-li? Včil, včil!“

Prameny: Portlová, L.: O valašskoklobouckých soukenících a jejich řemesle. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1966/I, s. 43. – Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 14.

Poznámka: Srovnej podobně motivovanou verzi vyprávění spjatého s Horní Lidčí – Zvodnica.

 

Lakomý mlynář

Jeden kloboucký řezník kdysi kupoval v nedaleké vsi u mlynáře pár volů. Mlynář chtěl ale moc peněz, takže z kupu sešlo. Řezník měl zrovna cestu do Vizovic, nějakou delší práci, ale ani tam na tarmaku voly nekoupil. Když se vracel, opět potkal mlynáře: jako by na něj čekal a řekl řezníkovi, že prodá, laciněji. Řezník peníze vyplatil a druhý den si měl přijít pro voly. Ve mlýně se ale dozvěděl, že mlynář je už týden mrtvý. Nechtěl tomu věřit, ale stejnou věc tvrdili i všichni v hospodě. Řezník ale nemínil jen tak přijít o peníze, a tak chtěl, aby se otevřel hrob. Stalo se: mlynář tam ležel a v pootevřených ústech měl nacpané řezníkovy peníze…

Prameny: Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 67-69.

 

Vojenský poklad

Roku 1866, v době prusko-rakouské války, se po Kloboukách rozneslo, že přes město potáhnou Prusové. Zámožní Brattmannovi hned zakopali do studánky na jednom svém pozemku všechno zlato, co měli: dodnes ale tento poklad nikdo nenašel. Když se vojsko opravdu blížilo, vyslali kloboučtí radní dva měšťany, aby podplatili velitele a vojsko tak táhlo jinudy. Ale už bylo pozdě: měšťané zastihli Prusy, jak sjíždějí z kopečku od Horní Lidče. Vojsko pak táhlo přes město skoro týden. V Bílých potokách poráželi dobytek. A protože plíce, hlavy a nohy nechávali ležet, chodívaly to tam chudobné děti sbírat. Jeden chlapec tam jednou našel tašku plnou zlatých peněz. Utíkal to říct domů, ale když se s otcem vrátil, taška už tam nebyla. Chvíli po nich tašku sháněli dva vojáci, kteří pak i na radnici nechali vyhlásit, že kdo tašku vrátí, dostane odměnu. Nikdo se nepřihlásil, ale jedna rodina se od té doby začala vzmáhat. Když se jich lidé ptali, kde přišli k penězům, odpovídali, že na Velký pátek vykopali poklad.

Prameny: Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 90-91.

 

Smrt

Jedna babička potkala u lávky u Fučkova mlýna smrt: vysoká bílá postava, při každém kroku bylo slyšet suché lupnutí. Napodruhé se babička zeptala: „Pro koho ideš?“ Ale smrt odsekla: „Pro tebe ne.“ A ztratila se.

Prameny: Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 66, 71.

 

Hastrmani

U Fučkova mlýna také sídlili hastrmani (jindy zvaní i „bestrmani“), těch ostatně bylo v Klobučce po tůních několik. Jeden chtěl kdysi utopit jednu ženu, která kopala brambory za Haasovou zahradou. Jiný obtížil jednomu Klobučanovi pytel mouky, kterou za první světové války tajně nesl z Poteče. Stalo se tak „u rybníka“, vodník měl podobu malého chlapce, byl drzý a celý pytel mouky Klobučanovi pomočil!

Prameny: Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 79-80.

 

Zeď bez konce

Jednou šel staříček Tomaštík z Lipiny, pozdě večer, a najednou před sebou viděl dlouhou zeď. Chodil podél ní až do rána, neměla konce – až za světla našel cestu domů. Když se zvědavě vrátil, našel na jednom místě vyšlapané kolo, jako když by šel kůň při žentouru.

Prameny: Portlová, L.-Zbránek, B.: Z valašských kopců, chalup a strání. Brno 1989, s. 69.

 

 

Valašské Příkazy

O původu jména Příkazy

Název je snad odvozen od osobního jména Příkaz, které pochází ze staročeského slova „přiekaz“, tj. příkaz, rozkaz, nebo – pravděpodobněji (?) - od slova „překaza“, tedy překážka (potom jde o „ves na překážkách“). Dle ústní tradice je název odvozen od zakladatele vsi jménem Překaz.

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 326. – Z poznámek slečny Lucie Krasulové (1979), příkazské kronikářky.

 

 

Vlachova Lhota

O původu jména Vlachova Lhota

Název vsi je zřejmě odvozen od sousedních Vlachovic. K roku 1412 je obec uváděna jako Rankova Lhota (od osobního jména Ranek, tj. Ranožír); přívlastek Vlachova/Vlachovská je užíván od 17. století.

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A–L. Praha 1970, s. 515-516.

 

O obecní pečeti

Nejstarší obecní pečeť („z ryzího zlata“) nese vyobrazení včelína s poletujícími včelami a dataci 1717 (obecní kronika uvádí chybně 1677). Pečetidlo prý obci darovala „jistá hraběnka, která měla stateček, z něhož vzniklo časem fojtství, nynější to grunty 45, 46, 47 a 48, a osamělý mlýn Podelhotský".

Prameny: SOkA Zlín, Archiv obce Vlachova Lhota, i. č. 8, s. 69-70. - Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 171.

Poznámka: F. V. Peřinka tuto ústní tradici komentuje takto: „Skutečně také pozemky bývalého fojtství, které nyní (mlýn v to počítaje) rozděleno je na pět usedlostí, tvoří celek, jsouce všecky pohromadě, v nejlepší poloze a nikoli také v tratích mezi ostatními selskými polnostmi. Také bývaly na těchto pozemcích tři rybníky.“ – K roku 1717 drželi Vlachovu Lhotu baroni Waldorfové (srovnej Pokluda, Z.: Správní struktura Zlínska do roku 1848. In: Nekuda, V. (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 351).

 

Rybníky

Pod mlýnem podelhotským je trať Rybníky, kde býval kdysi jeden z výše zmíněných rybníků. F. V. Peřinka uvádí, že „zachovala se dosud po rybníku tom památkou hluboká rybná tůň, o níž lid vypravuje, že je bezedná“.

Prameny: Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 171.

 

 

Vlachovice

O původu jména Vlachovice

Jednou se brumovští páni vypravili na lov jelena. Sám pán hradu (podle jedné z verzí to byl Pribina) jednoho postřelil a hnal se za ním, ale najednou se ostatním ztratil, nebylo ho ani vidět, ani slyšet. Spadl do nějaké jámy: omdlel, tělo celé pohmožděné. Dlouho jej hledali, ale marně. Jen jeho věrný sluha Vlach v pátrání nepolevoval, až nakonec pána opravdu našel, a tak se mu ho podařilo zachránit. Pán se Vlachovi odměnil: daroval mu rozsáhlé pozemky v okolí místa, kde ho našel, a osvobodil jej. Vlach s rodinou vyklučili v lese paseku a založili osadu, která po něm nesla jméno – Vlachovice.

Jiná varianta této pověsti uvádí, že pán se s Vlachem hnali za jelenem a zabloudili. Zatímco Vlach napájel koně, pán (opět Pribina) odpočíval. Najednou se přihnali loupežníci a pána uvěznili v jeskyni, vchod pak zavalili velkými balvany. Vlach skryt za stromy vše pozoroval a po odchodu loupežníků se pokusil kameny odvalit, ale marně. Prostrčil tedy pánovi skulinou svou kabelu s jídlem a jel pro pomoc. Když už pán pozbýval naději a chtěl si vzít život, uslyšel hlas trubky: Vlach přivedl záchranu.

Také z pohledu jazykovědců pochází název obce od osobního jména Vlach.

Prameny: Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 260-261. - Müller, F.: Báje a pověsti z kraje mezi Starým a Novým Světlovem. Bojkovice, bez datace, s. 45. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 719-720.

Poznámka: Nejstarší záznam pověsti o Vlachovicích, totiž o Vlachovských z Vlachovic, nacházíme v „Zrcadle slavného markrabství moravského“ Bartoloměje Paprockého z roku 1593. Příběh, jak předek Vlachovských z Vlachovic získal jako „znamení rytířské váček myslivecký a nad helmem dvě trauby slonové“, uvádí, že kníže jel jednou na lov a „s předkem erbu toho“ zabloudili v lesích. Jen díky pečlivě vybavenému a potravou naditému loveckému „váčku“ se oběma podařilo přežít. „Váček“ přikázal kníže svému zachránci „za erb nositi“ a k tomu mu daroval okolní lesy. Srovnej Kulíšek, V.: Dějiny Vlachovic I. Vlachovice 1988, s. 19, 21-23. – Znak, který Vlachovice obdržely s povýšením na městečko roku 1556, má ve svém poli „paroh losový“, místo kterého byl ale užíván paroh jelení.

 

Šibenice

Doklady pro výkon hrdelní pravomoci ve Vlachovicích sice neexistují, nicméně existence šibenice je doložena dvěma zdroji. Jedním dokladem je pomístní název Šibenice zaznamenaný v josefínském katastru (1788), druhým dokladem je následující pověst. Jistý Zádrapa z Křekova hnal v noci voly na pastvu. Šel pást na farské, poblíž „obrázkové hrušky“ (!), a najednou uviděl po levé straně od polní cesty oheň. Myslel, že tam někdo pase, a chtěl se trochu ohřát, tak šel blíž. U ohně tam sedělo dvanáct mužů: mlčeli a kouřili. Zádrapa dostal strach a utekl. Ráno už tam nenašel ani muže, ani stopy po ohni. Říká se, že tam kdysi dávno stála šibenice, na níž bylo oběšeno dvanáct loupežníků

Prameny: Kulíšek, V.: Dějiny Vlachovic I. Vlachovice 1988, s. 54.

 

Hložecká legenda

V dobách kuruckých vpádů (Rákoczyho povstání) se v lese na Hložci ukrývalo mnoho lidí. Záchranu tam hledal také jeden raněný voják, kterému byli pronásledovatelé už v patách. Na úpěnlivou vojákovu modlitbu se mu zjevila Panna Marie a ukázala mu dutinu velikého stromu, která se za ním hned zavřela. Voják později, z vděčnosti za svou záchranu, vystavěl na tomto místě kapličku. Podle jiné verze se v dutině mohutného dubu zachránila celá skupina lidí (viz také obraz v kapli).

Jiná verze říká, že za tatarských vpádů došlo na Hložci k masakru zde ukrytých starců, žen a dětí: mělo tu zahynout asi sto lidí. Nedaleký les se proto také nazývá Rubaný háj.

Prameny: Kulíšek, V.: Dějiny Vlachovic II. Vlachovice 1988, s. 92.

Poznámka: Variantu poslední z uváděných verzí zaznamenáváme také u Křekova a Lipiny.

 

Marcaníkova legenda

Do doby krátce po tureckých vpádech spadá „legenda“ o Janu Marcaníkovi. Jan Marcaník byl skutečnou postavou: byl to zámožný muž, z jehož peněz se především významně opravil vlachovický kostel (oprava krovů, stavba věže, zvon…). Jak přišel k svému majetku? Pověst praví, že to byl krejčí, který se kromě řemesla věnoval i obchodu. Jednou vezl v kádích rozpuštěné máslo do Olomouce na trh, ale když je začal prodávat, vylovil z jednoho sudu kočku. Ospravedlňování nepomohlo: musel zaplatit velkou pokutu, úřady mu zabavily zboží i koně s vozem. Jednou měl ale sen, v němž mu naléhavý hlas sdělil: „Kde jsi ztratil, tam zase nabudeš.“ Proto šel znovu do Olomouce, právě se tam konala poprava. Odsouzený lupič se před smrtí třikrát ptal, je-li mezi lidmi někdo z brumovského či vizovického panství, že u Slopného v Benadových jamách pod srostlou hruškou má zakopané peníze. Kdo je najde, může si je nechat, ale část musí věnovat Bohu. Marcaník spěchal domů, stejně ho ale několik lidí předešlo a ptali se na Slopné a na hrušku, místní jim však nedůvěřovali, a tak jim nic neřekli. Marcaník ale dobře věděl, kde má hledat, a opravdu tam nalezl spoustu peněz. - Oprava kostela a nákup zvonu jej však finančně vyčerpaly, a to si ještě 166 zlatých rýnských vypůjčil. Dluh se zavázal splatit sám, nebo prostřednictvím potomků. Jeho dědicové však se splácením otáleli, a tak roku 1736 přišlo podle lidí Boží varování: jistý Jan Kříž z Vrbětic tragicky zemřel, když byl na opratích koněm dovlečen až k domu Marcaníků. Toho koně Marcaníkovi koupili a dali ho Křížovi na chov, hříbě mělo být prodáno na úhradu části dluhu. Kůň prý dříve ve Vlachovicích nikdy nebyl.  

Prameny: Kulíšek, V.: Dějiny Vlachovic II. Vlachovice 1988, s. 77–79.

Poznámka: Stejným způsobem se o pokladu dozvěděli také hrdinové příběhů Zbojníkův odkaz (Brumov, Pulčín) a Zbojníci z Vincúcha (Lipina).

 

Úkryt na Hradišťku

Jeden z úkrytů před nájezdníky byl prý i na Hradišťku. Lidé se tam schovávali ve vykopaných jamách zakrytých větvemi a drny. Jednou se tam objevil „kurúc“, jel „na takovém malém koníkovi (…) a vedle něho psík, co byl vycvičený na hledání poschovávaných lidí“. A ten pes u jedné jámy začal štěkat. Duchapřítomná žena, která byla v jámě skrčená, se po psovi natáhla a „zakroutila mu krk“, pro jistotu si dokonce na psa ještě sedla. Jezdec psa volal jakýmsi dvojslabičným slovem končícím na „ýk“ či „ek“. A žena si říkala: „Ja, toď je ten tvůj Yk. Šak enom poď, zakrútím ti také hrtán!“ Zdá se, že jezdec tehdy hledal psa i poschovávané lidi marně.

Prameny: Kulíšek, V.: Dějiny Vlachovic II. Vlachovice 1988, s. 92.

Poznámka: Podle uváděných reálií se pověst nevztahuje k Rákoczyho povstání, ale ke vpádům ze 60. let 17. století.

 

Zvon

Po kuruckých nájezdech se údajně našel v potoce nad Vlachovicemi ukrytý zvon, prý s nečitelným gotickým nápisem, pocházející ze starého vlachovického kostela. Lidé, kteří jej tam ukryli před nájezdníky, zřejmě zemřeli a na zvon se zapomnělo. V kostele pak tento zvon sloužil až do roku 1917, kdy byl zabaven pro válečné účely, stejně jako zvon z roku 1700 pořízený Janem Marcaníkem. (Zvon byl bez figury a vážil 115 kg.)

Prameny: Kulíšek, V.: Dějiny Vlachovic II. Vlachovice 1988, s. 88-89.

 

Louka na Smolince

Vrchnost se někdy z dlouhé chvíle zabývala různými žerty. Kdysi prý darovali páni dědečkovi Poláčkovému kus louky na Smolince. Darovala tolik, kolik získal sázkou: měl přeplavat rybník, který tam tehdy byl, a jak křivolace plaval, tak byla vytyčena hranice získané louky...

Prameny: SOkA Zlín, MNV Vlachovice, i. č. 1, s. 11.

 

 

Vrbětice

O původu jména Vrbětice

Jméno obce Vrbětice odvozují místní od slov „vrba“ nebo „vrboví“, neboť prý v místech vsi bývaly dřív houštiny a vrbové háje. K této domněnce sváděla mj. i stará obecní pečeť, kde stojí mezi dvěma lipami svázaný snop obilí, mylně interpretovaný jako otep vrbových prutů.

Jazykověda se přiklání k tomu, že jméno vsi je odvozeno od osobního jména „Vrb´ata“ nebo „Vrběta“ (nicméně toto osobní jméno má kořen právě ve slově „vrba“), pak tedy jde o „ves lidí Vrb´atových“.

Prameny: SOkA Zlín, MNV Vrbětice, i. č. 1, s. 198. - Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 747.

 

Starobylý hřbitov

Ve Vrběticích se nachází českobratrský hřbitov, ze 17. století (?). Tato skutečnost je i v povědomí lidu: traduje se, že je zde pohřbeno 27 osob „jiné víry“, podle jiné verze jde o hrob pobitých „Kumánů“ z druhé poloviny 17. nebo z počátku 18. století.

Na základě nálezu dvou lebek při výkopových pracích na čp. 49 vznikla ve dvacátých letech 20. století jiná „pověst“: když tam kdysi nocovali dva miškáři vracející se z Polska, hospodář a ještě jeden soused je opili a pak je zabili a oloupili. Ke všemu jim ještě před domem měli useknout hlavy. (U mrtvol byl prý nalezen i sodovčák slivovice: nejde ovšem o doklad této loupežné vraždy, ale o doklad tradice dávat lahev do základů domu.)

Prameny: Mana, J.-Matýsek, F.-Havlíček, B.: Zpráva o historicko-archeologickém výkopu a průzkumu českobratrského hřbitůvku ze 16. a 17. století ve Vrběticích. In: Zpráva o historicko-archeologickém výkopu a průzkumu českobratrského hřbitůvku ze 16. a 17. století ve Vrběticích. Nedatováno (1954), s. 5.

 

O zvoničce

Dokud ještě nebyl ve Vlachovicích kostel, jezdíval prý ke starobylé zvoničce ve vsi konat bohoslužby kněz ze Slavičína.

Prameny: Mana, J.-Matýsek, F.-Havlíček, B.: Zpráva o historicko-archeologickém výkopu a průzkumu českobratrského hřbitůvku ze 16. a 17. století ve Vrběticích. In: Zpráva o historicko-archeologickém výkopu a průzkumu českobratrského hřbitůvku ze 16. a 17. století ve Vrběticích. Nedatováno (1954), s. 5.

 

 

Vysoké Pole

O původu jména Vysoké Pole

V tomto případě je původ pojmenování vsi zřetelný: v zalesněné výše položené oblasti se našlo místo, které bylo vhodné k obdělávání…

Prameny: Hosák, L.–Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž. Praha 1980, s. 276.

 

Klášter na Klášťově

Na Klášťově prý kdysi stával klášter (Klášťov-klášter), vypráví se, že z hory je někdy slyšet hlasy „Říme, Říme, stůj při mně!“ Původní jméno kláštera (či hradu?, podle jedné z verzí mělo jít o vizovický klášter Smilheim) ovšem bylo – Zlaté jablko. I proto má Klášťov skrývat mnoho zlata. Podle jiných zemřel poslední majitel hradu bezdětný, a proto všechen svůj majetek zakopal do země. V troskách hradu – dřevěného – se usídlili hadi a ještěři, dokonce i černí psi, jejichž oči svítily do tmy: společně strážili zlaté poklady.

Jednou tam prý dokonce kdosi v sedmimetrové hloubce zlato našel, ale v tom se objevil kohout. A když jeden z přítomných promluvil, kohout ho ukloval! Všichni se rozutekli, jáma už je dnes (roku 1925 měla jáma údajně ještě dva metry) téměř zasypaná.

Kolem studánky jménem Kobylí, v níž se měli napájet koně z hradu, snad někdy poletují zlaté kačeny.

Na sutinách hradu prý lidé vídali čtoucího černokněžníka. Čaroděj prý také měl na lidi schystané „mámidlo“: na vysoké jedli se v poledne objevoval dlouhý zlatý čagan. Kdo se na něj podíval, už nenašel cestu domů.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Vysoké Pole, obecní kronika, bez evidence, s. 4; NŠk Vysoké Pole, i. č. 161, s. 2. - Peřinka, F. V.: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 270. - Müller, F.: Báje a pověsti z Vizovských hor. Bojkovice, bez datace, s. 11-12.

Poznámka: Na Klášťově bylo v pozdní době bronzové zbudováno hradisko, v době mladohradištní (10.-12. století) bylo znovu osídleno. Srovnej Kohoutek, J.: Vysoké Pole. In: Nekuda, V. (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 655.

 

Čertovy kameny

Jeden kámen se nachází v prostoru klášťovského hradiska, tři se nacházejí ve Skalici: má jít o další z dokladů nepodařené akce čertů v Lidečku.

Prameny: SOkA Zlín, ObÚ Vysoké Pole, obecní kronika, bez evidence, s. 4.

 

Kosteliště

V trati Kosteliště údajně stával velkomoravský kostel.

Poznámka: V roce 1975 byla dokonce publikována práce, která „odborně“ tuto tradici dokládá. K tomu J. Kohoutek: „Zpráva (…) je zjevným nesmyslem.“ Srovnej Kohoutek, J.: Vysoké Pole. In: Nekuda, V. (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 655.

 

Kaple Panny Marie Vysocké

Podle pověsti se na místě dnešní kaple zjevila jedné malé pasačce Panna Marie a patou vytlačila důlek, ze kterého vyprýštila voda. A tato voda nejen chutná, ale především uzdravuje, zvláště pak děti. Je-li nemocný chlapec, jde ke studánce otec, je-li nemocné děvče, vypraví se matka. Je třeba vyjít domu před východem slunce, s nikým nemluvit, nezastavovat se, jen se modlit, nabrat vodu, na nedaleké hrušce nechat kus prádla nemocného a kousek vlasů – a jít domů. Ve vodě se má dítě vykoupat: buď se do sedmi dnů uzdraví, nebo zemře a trápení mu skončí… Říká se, že jeden hadrář kdysi prádlo rozvěšené na hrušce pobral, ale daleko nedošel a padl k zemi. Až po slibu, že vše vrátí, mohl znovu vstát. A traduje se prý, že Panna Maria Hostýnská je „na potěšení“, ale „Vysocká je na uzdravení“.

Ke studánce se zázračnou vodou se měly již v 17. století konat „hlučné poutě“, měla tam stávat zájezdní hospoda a bývaly tam prý koupele. Roku 1706 odkázala Terezie Podstatská z Prusinovic 1000 zlatých na postavení kaple u této studánky. Kaple byla skutečně postavena, ale za josefínských změn byla zrušena a zbořena (1783). Socha Panny Marie byla převezena do újezského kostela a na místě kaple byl vztyčen kříž. Když zde později jeden oráč vyoral obraz Panny Marie, donesl jej do újezdského kostela. Ráno však byl obraz zase zpět a stejně se stalo i napodruhé. Dotřetice oráč odvezl obraz na voze párem volů – a obraz již v Újezdě zůstal.

Kolem roku 1870 byla kaple postavena znovu, a to poustevníkem Kolínkem, rodákem z Vizovic. Jako soukeníkovi se mu přestalo dařit, musel prodat chalupu a jít hledat obživu do světa. Tam mu zemřela žena a děti prý prodal komediantům. (Podle jiné verze propíjel majetek, o rodinu se nestaral, žena dostala z bídy souchotě – a když zemřela, on ani nezaplakal.) Později se v něm hnulo svědomí. Chtěl se prý oběsit, ale ze stromu, na který kvůli tomu vylezl, uviděl světla hřbitova, kde ležela i jeho žena. Od pohřbu tam nebyl, tak se rozhodl ji navštívit a poprosit o odpuštění: u jejího hrobu se rozplakal a dal se na pokání. Chodil v hábitu a s růžencem po poutích (dvakrát měl být dokonce v Jeruzalémě, později prodával „pravé jeruzalémské kříže“), zpíval a za našetřené peníze z almužen obnovil ve Vysokém Poli kapličku (podle jiné verze vydělal peníze na službě v Rakousku). Nejprve si tam postavil slaměnou boudu a sbíral další milodary po okolí. Sám dělal cihly, sám vše postavil… Dílo se mu ale prý nelíbilo, tak vše zbořil a začal – ve větším - znovu. (Dvě stěny ale údajně stojí na základech té původní kaple z počátku 18. století.) Vyprosil pak i obrazy, některé snad i sám namaloval. Spával na kameni a před sebou měl neustále umrlčí hlavu. Lidé ho měli rádi, ale časem mu úcta stoupla do hlavy: vydával se za proroka a dělal potíže újezdskému faráři.

Prameny: SOkA Zlín, NŠk Vysoké Pole, i. č. 161, s. 11; ObÚ Vysoké Pole, obecní kronika, bez evidence, s. 3. - Müller, F.: Báje a pověsti z Vizovských hor. Bojkovice, bez datace, s. 7-9.

Poznámka: Jde o jediný doložený příklad poustevníka na jižním Valašsku.

 

 

TOPlist